Články autora
I n a s t a r á k o l e n a žít každá své ikigai může. Jelikož žít ho, to vnímavě po cestě kráčet znamená. A že to žádná konstanta, leč s věkem se to mění, to logická věc. Život má své fáze, a v něm svůj smysl znovu nacházet a ztrácet, patří k pouti člověka. Jen těch ztrát ke...
Když mladý čověk do éteru moudra sází, zní to jako klišé. Věří tomu už? A nebo by to pachole jen tomu už uvěřit chtělo? Moudrost není zkušenost hlavou zpracovaná, ale střádané chvíle v těle a srdcem prožité. A to se nabiflovat nedá, v žádné škole se tomu naučit. Ty zkoušky duší do života objednané přijdou tak či tak. Samy, až...
za mnohé vděčím. Bez nich bych nenapsala nejspíš ani řádku. Není to beznaděj, lítost či pocit zmaru. Ale zvláštní druh něžné melancholie, jež mne po celý život provází. Není k ní žádné příčiny zjevné. Naopak. Vděčnost za každou chvíli tady tvoří mou pěnu dnů. Často se slzy štěstí po mé tváři, zničehonic, kutálí … Ne, opravdu nejsem křehotinka. Ni...
není ezoterika. Mystika je prostá přirozenost, intimní spojení. Umění vnímat, cítit, prožívat. Obnažená krása. Plnost i nahota. Tichý šepot, co jen duše může uslyšet. Bez počátku a konce, za mlhou, v níž ztrácíme se, magie a kouzel krajina. A pak tu máme člověka, tvora zvídavého, jemuž v hlavě mnohdy neposedný červík vrtá. Co je jeho zdejší existence účelem? Najíst, napít, pošpásovat,...
je vskutku požehnaný (a mystický) čas. Nechejme ženám dravým a mladým ten nadějný ůspěšný svět. Úsilí a snahy. Už nemusíš. My už to dokázaly. Jsou obdivuhodné a úžasné, ty dcery naše. Nad nimi pýchou se nejedné z nás tu srdce dme. Však pro nás, na “odkvětu” ženy, éra úlevných výdechů přichází. Kdy právě teď, ten skutečný život, ne ten kvapem...
Je mi blízké, pro mne autentické. To Luny s hlubokou temnou vodou propojení, dnes adorovat jdu. Zázrakem života. Strážkyní prahu, kde hvězdný prach s mízou a popelem Gaiy se v esenci tajemnou mísí, v celistvá vlákna spřádá. Paprskem mezi nebem a zemí, novému stvoření život vdechujíce. Sílou, jež z jemnosti v lůně se rodí. Moudrostí, jež z pramene intuice, z dělohy, vyvěrá. Řekou nářků...
co uběhne jak nevidět, se nedá jen tak z povrchu, bez ztráty nitky na kabátku, smáznout. + / – s korálkem čtyřicátým se v ženském křehkém světě začnou velké věci dít. Že čas plodit děti už brzy v tahu bude, to po věky věků zákon přírody. A tak už není nutno, i když z toho smutno, v říši dělohy a vejcovodů, na spermií miliónů válku, zbrojit dál....
Když mi bylo čtyřicet, byla jsem mámou andílka maličkého, co vlásky měl jak zlaté prstýnky. Měla jsem muže, jenž po mém boku stál, věrného psího přítele se srstí stříbrnou, mámu a tátu, zdravé a činorodé, při ruce. Žili jsme v krásném novém domě uprostřed krásné zahrady. Šťastně a pospolu. Já, netušíc na jak náročné dekády prahu stojím, si tenkrát jako nikdy...
Povím vám, jak to s těmi šaty u mne chodí. Z těch, které z mé výkladní skříně znáte, mi v almaře žádné nechybí. Však s ohledem na můj vzrušující občanský i společenský život ví čert, zda na ně vůbec kdy přijde řada. Většinu času trávím ve svém budoáru. V teplácích z chlapecké dětské sekce, jež dědím po svém synkovi, jemuž kotníky z nich už dávno čouhaj. Toho času...
V jistém věku nastává doba na stáří příprav. Pozvedaj se oční víčka, mění kolena, kyčle i chrup, do ucha stereo naslouchátko, …, zkrátka tělo do cajku se dává. Něco ještě našolíchat, na účet kačky nahonit, rozumné investice učinit, by jeden na kolena stará jak odraný pes na řetězu u své boudy nezůstal… A tu vzpomínám si na svou babi. Byla to doslova a do písmene...
Jana Knechtová