Když hovoří za nás šat

Všechny jsme to už slyšely. A některé i cítily. Že jedno jsme. Tedy, ve své čisté podstatě. A že jen díky svému bujícímu egu, jež jen pouhý skrytý strach, jsme z té jednoty se vydělily.

Hmmm, myslím, že to sedí. 

A koneckonců, i ten šat, jenž na svá těla navlékáme, je jistou formou úkrytu. Vyjádřenou touhou zapadnout či vyčlenit se. Zakrýt v sobě stud , či pochybnosti,  uchýlit se v přístav bezpečí. 

A tak si to ten člověk jednoduchým učinil. Našel na vše škatulky a tak si svět zpřehlednil.

Když potkáme se s uniformou, cosi  v nás se zmenší a tak hledět zdola vzhůru máme tendence. Když pošlem děcka do nákladné školy, kde dress codem jsou uniformy, není to jen prestiž, jež z té školy čiší, leč i, často nevědomě, přijatá poslušnost. Když vlétneme do nákupáku, v němž předepsán stejnokroj, není to jen zpráva. Bychom netápali, kde či koho o radu tu žádat. Ti lidé toho o sobě prozrazují víc. Podsunutou loajálnost, hru dle jasných  podmínek a předepsaných norem. Když setkáme se s rouchem, hlavu nám to sklání, ba i na kolena kleknout a žádat odpuštění nás cosi ponouká. Talár, že něčím my se provinili, v nás pocit probouzí.

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál …

Že nejsem tu sám, leč členem jsem kmene, davu, týmu, jenž má své mantinely, vlastní pravidla, to jistá „někam patřit“ lidská potřeba. Leč mnohdy zneužitá … papírem stvrzená.

Však, co si budem, ve všem, čemuž upíšem se, jsme jen a jen dobrovolně …

A proto, chcem-li se stát svébytným a své nebojácné „já“ vykřičet vůkol světu, ten šat je sakra důležitý. Takový, v němž cítím samu sebe. Jenž neskryje nic a jak nepopsané jasné nebe, esenci mou vyzradí. A to, prosím, na první dobrou.   

Tak stávám se člověkem, členem lidské smečky, svým právoplatným unikátem i střípkem jednoty. Potřísněn i bez poskvrny, dílem celistvým.  Sám/sama sebou. 

Jen za sebe tu, ovšem, můžu hovořit. Když obléknu „svý“ šaty, nic ve mně se nezlomí. Je mi zkrátka dobře. Dýchám, zářím, pláču i raduji se, jsem … A to druhým srdce otevírá, důvěru v nich probouzí. A tak můj dar, ve slova skrytý, jenž v dialog ústí smysluplný, zdravý, může kvést.

Díky vám, které svou podporou ten kvítek, můj i svůj, lístek po lístku rozvíjíte. 

Být pro sebe úcty, lásky, bezpečí i vášně, vlastním vznešeným chrámem, projevem své čistoty, přeji ze srdce každé z nás. Tak tvoříme si náš láskyplný svět. Hož zdravá spolupráce je pilířem zdraví.