Mystika

není ezoterika.

Mystika je prostá přirozenost, intimní spojení.  Umění vnímat, cítit, prožívat. Obnažená krása. Plnost i nahota. Tichý šepot, co jen duše může uslyšet. Bez počátku a konce, za mlhou, v níž ztrácíme se, magie a kouzel krajina.

A pak tu máme člověka, tvora zvídavého, jemuž v hlavě mnohdy neposedný červík vrtá. Co je jeho zdejší existence účelem? Najíst, napít, pošpásovat, semtam něco oželet …  to není všechno přec?

Tak nejeden z nás neúnavně v Akáše, v sedlině kávy, na svých dlaních, v kartách odpovědi hledá, však přesto bezmocným si mnohdy připadá.

A přitom, jen naladit se stačí. Na sílu všeprostupnou, s níž nebylo by vesmírného řádu, ni člověka.

Ta síla proudí v nás. A i když my nebudem, ona tu stále bude.

Vždyť  sama bytost lidská není níčím menším, než ztělesněným zázrakem. Vesmírné alchymie božským výtvorem. Tak jako klíště nenasytné, ptáče bezbranné, růže vznešená či duha barevná. Leč tam uvnitř ní, tam tepe srdce čisté. Jež duše, prapodstaty naší, je na tu chvíli domovem. A ta duše, ta má tu na světě své poslání a místo. A ony jsou tím, našeho zde bytí, účelem.

Nebýt tím, kdo velí. Nebýt tím, kdo poslouchá. Být tím, kdo proudem unášen ano změně říká.

Když necháme své srde se srdcem Země v ladné souhře bít, dokážem se do života uvolnit, pak stáváme se každý mystikem. 

Mystika je ženským principem, jenž pouta lidské nesvobody světu z rukou snímá. A takový svět si přejem všichni přec.