Mých Bali šatů příběh

Povím vám, jak to s těmi šaty u mne chodí. Z těch, které z mé výkladní skříně znáte, mi v almaře žádné nechybí. Však s ohledem na můj vzrušující občanský i společenský život ví čert, zda na ně vůbec kdy přijde řada. Většinu času trávím ve svém budoáru. V teplácích z chlapecké dětské sekce, jež dědím po svém synkovi, jemuž kotníky z nich už dávno čouhaj. Toho času stále bez záplat a kolen vytahaných,  tak na domácí on-linový šrumec kostým vcelku přijatelný.  Na události kulturního ražení či po hospodách téměř nechodím. Na rande vůbec a úřadům se vyhýbám. Rodičáky přes školní appku frčí… Nákup spláchnu v džínách na lítačku určených. Se psem za tmy klidně v pyžamu. Tak semtam jen to kafe či ve Vietnam bistru vegemenýčko. Tak aspoň, že ty modely z mé dílny nadčasové jsou. Jednou třeba …

A tak můj úmysl to vskutku nebyl. Další, nové, natož lněné šaty, si z Asie domů tahat. A nebýt toho příběhu, co za srdce mne chytil, já mohla býti o  pár tisíc kaček bohatší.

Jenže. Na rohu ulice, v níž příbytek dočasný můj stál, se lněných šatů chrám, před mým zrakem zjevil. Kámošek ponoukání  mne v něj vstoupit přimělo. Ty čísla vidouc na cenovce, se mi  před očima řádně zatmělo. Leč ta atmosféra v duchu japonském, ta načisto mne dostala. A já, denodenně, se v ten krámek snů, nad ránem i s podvečerem tiše vlísala.  Stále však jen na čumendu, rozhodnuta ze své kapsy ni chlup za šatky nepustit.

A pak, jednoho dne, kdy ráno bylo obzvlášť ospalé a já  bambusovou předzahrádkou se za nenákupem, jen vyživit se,  opět plížila, se něco stalo. K obchodu prostá, leč krásná, prosklená a světla plná čajovna přiléhala. A tam jsem ji spatřila. Nádhernou a vznešenou ženu, jež v posvátném klidu, v bílých šatech, do knihy zahloubána, si semtam čaje usrkla. Pomíjivé umělecké dílo. Dechberoucí okamžik, jenž k dlouhému zastavení mou maličkost přiměl. Ta žena, mou přítomnost netušíc, a její osobní rituál. Opravdové ikigai. Čajová víla, designerka TĚCH šatů, jogínka a art svatyně královna. 

LIFE IS ART. V přímém přenosu.

Má snad cenu psát, jak to celé dopadlo? To jistě není těžké domyslet si. 

Domů jsem se vrátila s šaty od Myrah Peňaloza. Odvezla jsem si esenci té krásné a vznešené jihoamerické ženy a s ní vzpomínku, jež neupadne v zapomnění, neb ji ve svém srdci mám.

A o tom to je. O poselství, jež i já si prostřednictvím mých šatů šířit a předávat přeji. Poselství o bytostné kráse a opravdovosti. O lásce. Dotecích. S úctou. K tvoření. K Zemi.

Říkám to stále. Nejsou to JEN šaty.