Ona už nemusí

Když mladý čověk do éteru moudra sází, zní to jako klišé. Věří tomu už? A nebo by  to pachole jen tomu už uvěřit chtělo?

     Moudrost není zkušenost hlavou zpracovaná, ale střádané chvíle v těle a srdcem prožité. A to se  nabiflovat nedá,  v žádné škole se tomu naučit.  Ty zkoušky duší do života objednané přijdou tak či tak. Samy, až nastane ten správný čas.  A na ty pak rozum nestačí. Ty celou bytostí, jež už je připravená, je třeba uchopit. Stříbro ve vlasech neznačí stáří, ale trápení zemi odevzdaná, jež člověk nechal po svých vlasech stéct. Každá vráska vzácný příběh skrývá. Nikdy nepochopím ten s nimi boj.

     Já nepřišla sem nikoho poučovat. Jen o to co ve mně se odehrává, já chci se podělit. Když nazpět ohlédnu se, vidím to okaté neviňátko, jež ručky své k nebi vzpíná a kříčí “Tááák jsem veliká ! ”. Děvčátko s copánky spletenými, co v máminých šatech si na princenzu hraje. Dívku, jež sama být si připadá , však svou bolest pod maskou humoru nosí. Mladou ženu, co po výjimečnosti touží a po uznání jinými prahne. A pak vidím ženu, která je všechny v své náruči láskou svírá, protože bez nich by Ona nebyla. Ženu, která už nemusí. Ona už dokázala. Srdce stokrát zlomené, v bolestech jinému život dala, s láskou o druhé pečovala a pak i loučení a odevzdání, když duše milovaná rozhodla se na druhý břeh jít. Ona už nemusí.

     A jak den za dnem se k nebeské bráně přibližuje, z tisíců přání snad jen jediné zbývá. Méně mluvit, více být. Žár i chlad cítit na své kůži, barev a chutí života tělem i duší se dotýkat. Dokud tlukot srdce slyší a dech proudí chrámem, žít.

Žít své božství.