Ve svý kůži

Šaty jsou jako druhá kůže. Nejsem si jistá, který ze slavných návrhářů tahle slova vypustil z úst jako první, leč, dle mého soudu, měl pravdu.

Není jedno, do čeho se zamotáme. Vše nese svůj otisk a že skrz pokožku mnoho toho co my rádoby, však i nezvaného proniká, to víme. Ano, až do krve, až na dřeň. A pokud se rozhodneme pro smyslný a vědomý život, což ve své podstatě není nic, než všemi smysly uchopená přítomnost, tím spíš. Úcta k životu námi tímto vyjádřená.

Není jedno, kde ten svršek, v němž do ulic vyběhnete, v němž na gauči zevlujete, pod duchnou k spánku spočinete, svůj původ má. Není-liž pravda? A nebo?

Sama dobře vím, jaký rozdíl vnímám, když ve spěchu vpluju do svých džínsů kdesi v Bangladéši tkaných, a v triku z Číny bez potisku, v pase podhrnutým, ze dveří ven vystřelím. S jazykem na vestě, neelegantní, nedbalá. A rovnou, šetřa krok, v ruce s pytlem z odpaďáku to v jednu jízdu spojím.

A nebo!

Když jak profi manekýna se v MÝCH šatech s rodokmenem do zrcadla, na svůj obraz v svým ohozu, zaculím. V bocích se zhoupnu, jak senior balerýna do kola se zavrtím a pak, ladným krokem, na ruce šperk kamínkový, práh svých dveří překročím.

To rozdíl přímo markantní.

Je to úplně, ale úplně jiný pocit. Je vznešený, půvabný, komfortní. Je v něm důstojnost, krása, spokojenost, láska. K Zemi, k sobě, k tobě. Zkrátka je v něm tuze dobře. Zkrátka ve svý kůži. A to mi dává smysl. Se hezky, slow odívat.