Menopauza

je vskutku požehnaný (a mystický) čas.

Nechejme ženám dravým a mladým ten nadějný ůspěšný svět. Úsilí a snahy. Už nemusíš. My už to dokázaly.

Jsou obdivuhodné a úžasné, ty dcery naše. Nad nimi pýchou se nejedné z nás tu srdce dme.

Však pro nás, na “odkvětu” ženy, éra úlevných výdechů přichází. Kdy právě teď, ten skutečný život, ne ten kvapem promarněný, na dvérka klepe. Nemuset, poddat se, nechat vše doznít a života lekcím dík i vale už navěky dát, je medicínou naší.

Syna jsem vychovala, rodiče pochovala a business, s nímž na hlavu je vavřín posazen, ten mi už, sorry, je taknějak ukraden. Ne upachtěnou mocnářkou, lady železnou, ale lidstvím a láskou, soucitem, krásou že jsem byla, chci na náhrobku mít.

Páč ten život, ten plný darů je. Po vášni, hraní, lásce dychtí. Duše nevinná a srdce tvorbou roztoužené. Moudrost cudně ukrytá, co na slunce se tiše dere. Být sebou, bez falší a strachů, to bytostným právem člověka.

Zralá žena to žádná jak z chleba okoralá kůrka. To věk šťavnatý a rafinovaný.

Si ho neužít, to hříchem by bylo. Do morku kostí se vtělit a života plody sbírat, je čas, dámy rozmilé. Nikdy na to nebylo doby příhodnější.

Zobrazit přehledy a reklamy

Propagovat příspěvek

Všechny reakce:

5151