mnoho času jí už na té pouti pozemské nezbývalo. Nebylo to žádné tajemství. Myslím na ni často.

Když nad vámi už všichni zlomí hůl, všechna esa z rukávů už vysypaná a řeknou, už nemáme co nabídnout, víte dobře, kde se nacházíte.

Jak už to na sklonku života chodí, ona pokorná a vlídná byla. A tu pokoru i svým příjmením ctila. Bytost krásná, vzdělaná, vnímavá, jemná a kultivovaná. Křehká, však i silná zároveň. Odvážná, vášnivá horolezkyně a jógy příznivkyně.

V hlubokých očích moudrost i nevinnost měla. A ano, ač smířená s osudem, z toho kroku do neznáma, i strach se v těch studánkách často zrcadlil. Jak by ne, to čistý projev lidství.

A já  tu a tam jí byla průvodkyní, i když jen na chvíli. Najít smysl v odcházení i tělo strnulé, chorobou zachvácené uvolnit, jsme spolu dokázaly. Z krajiny mysli tíživé, na pomyslných křídlech, do krásy v srdci nekonečné bezhlavě uletět. Pro radostnou vzpomínku. A v ní spatřit, jak život vzácný dar a pro nás požehnání. 

Na ten zářivý, blažený a opravdový úsměv na konci našich setkání nikdy nezapomenu. Odtud není jiné cesty, nežli do světla.

Téhle zkušenosti se žádná jiná nevyrovná. Ze všech je tou nejcennější. Svědkem cesty duše, domů se vracející, já byla už potřetí.

Dokud dýcháš, má tvá přítomnost, v níž krásu vidíš a láskou k ní planeš, vždycky smysl. Jen smutno mi, když objeví se, až vážně ztratit, po pravdě, už není co.
Všichni dobře víme, že tam jednou musíme. Leč žijem, jako bychom zemřít snad nikdy neměli.

… a zde krátká citace z dopisu určeného blízké přítelkyni. Slova člověka, jenž pustil si mne k srdci, jenž vědom si, že vteřina už každá dar :

“Paní Knechtová zde byla v pátek, udělala se mnou meditaci, to mi hodně pomohlo. Zbavila mě té tísně, která na mně seděla celý týden. Je fakt skvělá, už se těším na další pátek.

 Bledule v údolí Chlébského už prý kvetou. Narcisky na okně taky rozkvetly, jsou droboučké a něžné, snad je zahrada přijme.”

prof. J. P., ✝︎ 11.5.2023

S láskou, s úctou, pokoj v duši, milá. Za tu důvěru a být oporou šanci stále děkuji.