Je mi blízké, pro mne autentické. To Luny s hlubokou temnou vodou propojení, dnes adorovat jdu. Zázrakem života. Strážkyní prahu, kde hvězdný prach s mízou a popelem Gaiy se v esenci tajemnou mísí, v celistvá vlákna spřádá. Paprskem mezi nebem a zemí, novému stvoření život vdechujíce. Sílou, jež z jemnosti v lůně se rodí. Moudrostí, jež z pramene intuice, z dělohy, vyvěrá. Řekou nářků...
co uběhne jak nevidět, se nedá jen tak z povrchu, bez ztráty nitky na kabátku, smáznout. + / – s korálkem čtyřicátým se v ženském křehkém světě začnou velké věci dít. Že čas plodit děti už brzy v tahu bude, to po věky věků zákon přírody. A tak už není nutno, i když z toho smutno, v říši dělohy a vejcovodů, na spermií miliónů válku, zbrojit dál....
Když mi bylo čtyřicet, byla jsem mámou andílka maličkého, co vlásky měl jak zlaté prstýnky. Měla jsem muže, jenž po mém boku stál, věrného psího přítele se srstí stříbrnou, mámu a tátu, zdravé a činorodé, při ruce. Žili jsme v krásném novém domě uprostřed krásné zahrady. Šťastně a pospolu. Já, netušíc na jak náročné dekády prahu stojím, si tenkrát jako nikdy...
Povím vám, jak to s těmi šaty u mne chodí. Z těch, které z mé výkladní skříně znáte, mi v almaře žádné nechybí. Však s ohledem na můj vzrušující občanský i společenský život ví čert, zda na ně vůbec kdy přijde řada. Většinu času trávím ve svém budoáru. V teplácích z chlapecké dětské sekce, jež dědím po svém synkovi, jemuž kotníky z nich už dávno čouhaj. Toho času...
V jistém věku nastává doba na stáří příprav. Pozvedaj se oční víčka, mění kolena, kyčle i chrup, do ucha stereo naslouchátko, …, zkrátka tělo do cajku se dává. Něco ještě našolíchat, na účet kačky nahonit, rozumné investice učinit, by jeden na kolena stará jak odraný pes na řetězu u své boudy nezůstal… A tu vzpomínám si na svou babi. Byla to doslova a do písmene...
si volím. Z rušného města jsem přesídlila tam, kde gekoni dávají dobrou noc. Kde oceán je křišťálový a příroda živelná. A nemohlo se mi dostat lepšího přivítání, než mi drahá Eliška Vaea přichystala. Po mém příjezdu přikvačila na svém skůtru, s psím přítelem u svých nohou, já hupsla do druhé řady a drandily jsem si to na Eli oblíbenou pláž. Další magický sunset do mé...
je skryta uvnitř nás. Bez ní jak bez ceny si často připadáme. A není divu, v tom společenství, co z komára tu vola dělá, k o nule vlastním přesvědčením, jenom pomáháme. A přitom, nádech-výdech, jednoho sama existence jej už výjimečným činí. Každý má hlavu jinak šišatou. Někoho jak plůtek děravý a křivý a jiného běloskvoucí zdobí chrup. Někdo má tvář pihovatou, jiný...
možná navždy budu. Kdysi jsem se v prsa bila. Rozhodnutím svůj potenciál nejvyšší objevit a žít, jsem každým coulem chtěla, a tím své ego krmila. A že nebyla já líná, za ním si své triko, kde dalo se, honila. Že bychom chtít objevit ho měli, to logická věc. Však jářku, často netušíce, v čem on skrytý je, tu na slepou bábu si...
Možná nejsem žádný extra grandiózní kouč, co návod jak na kupu prachů podhodí ti. Jsem duše věčně tápající, duše bloudivá. Však těch cest už míle prošlapané mám. Chvílemi jasnozřivá a jindá totálně slepá jsem byla. Semtam jsem čelem do zdi narazila, někdy pod pilířem světla seděla a nic než tmu pod ním zřela. A v té tmě bloudíce, jsem mnohému...
Mé ještě jedno ohlédnutí, či spíše výsledek osobního výzkumu … Pokud jste nečetli můj první díl o mém krátkém po Sardnii putování, vraťte se sem. V čem tedy ta dlouhověkost a uchechtané stáří Sardů věčně šprýmujících vězí? Sídlí tam, kde internet každému je ukraden. Kde s každým večerem i ránem, namísto zpráv televizních, Slunce putování běží oni sledovat. Maj ho...
Jana Knechtová