Články autora
leží tam v nás.Znáte to. Po dlouhé době vystřelíte z baráku na víkendovou session se “stejně naladěnými lidmi”. Od rána do večera se potkáváte se svou duší, srdcem objímáte všechny kolem sebe, rozpouštíte své emoční bloky, záříte a v lehkosti, jak motýl, se blahem vznášíte. Opojení inspirací a s přesvědčením, že život od teď už jen krásný bude, se domů vracíte.Možná vám...
je vám, mí drazí, pěkný prevít. Takových věcí, co semlelo se, by jednoho, co na konvence potrpí si, do stoky vedlo … Však to už není, bohu dík, můj směr. Hrdinka ovšem nejsem a proces životní že to teda ale byl.Stydět se je lidské. Ten ruměnec, co v tu “pravou chvíli” se na tváři zjeví, ta řitka stažená, touha jak...
Holčička, studentka, dcera, máma, manželka, … Nikdy.Jsem však vzorným příkladem, jak navzdory společenským měřítkům, svůj život k pravdě dovést. Jak tu skořápku ideemi jiných a vlastními strachy zkamenělou, jemně rozbít a jak Popelka svůj oříšek z ní vyloupnout. A o tom bych, synu svému, až na matku svou jednou nervy bude mít, chtěla vyprávět. O tom, jak kdysi jsem jen rozechvělým a křehkým...
není jen se vzdání. Resignace, jež zbraně složit nutí a již marnost provází. Odevzdání je vděčností a vírou prodchnuté. V nový počátek, jenž bez konce by nebyl. Kdy mlhu, v níž se ztrácíme, svým paprskem naděje Slunce potrhá. Slunce, co vzbudí touhu v semínku v nás k němu vzklíčit. Co k růstu jej povzbudí. A pak, i když blesk znovu uděří a deštěm smáčí zem, ono...
a bezhlavým rytířem se stát je na cestě k duši nezbytné. Věčně neloupat v hlavě šedou kůru, dokola dumat a přemítat, leč dovnitř, do těla, si vlézt. Páč co hlava vymyslí, to k pravdivému žití není. Ta jen na zlé časy nás připravuje a věčně o něco či s někým soupeří. A to chyba lávky. Neb v té hlavě co začíná tak i končí, zkošatělé, též. A tělo pak...
je pro člověka tou největší odvahou. Jí otevřít se, ne-li oddat, tam nejvíc bariér my máme. A tak si její plnost raděj odpíráme. Neb ta bolest, když opětována ta láska není, nám se životem může pěkně zamíchat.Však vidím to tu stále. Že mnohdy pouhá doměnka je tou, co lásku zabíjí. Že předsudky v nás plamen vášně hasí....
z nás lidi dělá.A přesto nepohodlí vyvolává v nás. My před bolestí učili se horempádem utíkat a kol srdce svého, my pancíř, jenž šrámům z lásky odolá, těžký ukuly. To není jen jedné či jednoho tu dílem. To my po svých mamkách, tetách, ba i mužích bohuvěrných, jak pihy či vlasy rusé, zdědili. Ale to, že city vládnem a dotkne se...
není lehké vidět. A přesto ta všednost je sama zázrakem. Však na tom, jak vnímáme tu hoňku každodenní, bezesporu záleží. S čím vstáváme a na sklonku dne zpět na lože uléháme, jen na naše triko jde. Co oku ve dni deštivém i jasném unikne či neunikne, jenom na nás je. Zda nebe do šedi zatažené jako nevlídnost či krajinu tajů a kouzel plnou spatříme, pokud...
si nepíšu. I o tom je to lidské zrání. Kdy dokola si připomínat vděk už jeden nemusí. Bo to permanentní stav. A když náhodou si poodběhnu a láteřit na svět a osud dovolím si, sama sobě v mysli po uších si dám a do ranku vděčnosti se vrátím zas. Jistě, ten políček odpustím si, stejně jako ono zbloudění. I za ně vděčná jsem. Jak...
Člověk to důležitý tvor. Ač sám na piedestálu evoluce stojící, největších hovadin je strůjcem. A za to, kým on je, mnohdy sám se trestá.Kdo vidět chce, ten vidí. Že na stonku pupen vyraší, z něj lístek po lístku zvědavě nový život pučí, že ve chvíli poupě se objeví … Z něj plátek po plátku odvážně rozvine se v květ, jenž poté, co svým...
Jana Knechtová