Pod kůži vlézt

a bezhlavým rytířem se stát je na cestě k duši nezbytné. Věčně neloupat v hlavě šedou kůru, dokola dumat a přemítat, leč dovnitř, do těla, si vlézt. Páč co hlava vymyslí, to k pravdivému žití není. Ta jen na zlé časy nás připravuje a věčně o něco či s někým soupeří. A to chyba lávky. Neb v té hlavě co začíná tak i končí, zkošatělé, též. A tělo pak jen odrazovým sklíčkem je. To, s nezdary k metě nekonečné, věčné pachtění, v něm své stopy zanechá. A tak poradny s gauči a špitály nehostinné jsou případů aku- či chro-nických plné a míst na hřbitově stále přibývá.Že naplno žil, to na náhrobek si jeden nedá. Spíš on se k smrti usoužil.A tak toho, kdo ve vše možné že je věří, kdo života barvy, chutě, vůně touží dosyta si zakusit, k otevření těla zvu. Aby prostupné, živoucí a zdravé bylo. Aby ve světle se koupat a se zemí srůst dokázalo. Srdce a Země rytmus do libé symfonie vyladit, to jen ten, kdo naslouchá mu, svede. Ten neváhá se zout a do vod řeky posvátné, v níž sám život proudí, své údy po krk vnořit. A že to voda neznámá, tu jen odvážnému štěstí přeje. Však ta odvaha vyplatí se , s ní pocit svého Doma v těle, s trochou vůle projevení, nutně přichází. A to Doma, to Bezpečí značí. A Bezpečí je pro nás, lidi, sakramentsky klíčové. Jen v bezpečí své srdce dokážeme otevřít a život svůj, s důvěrou, dát v šanc.A proto, z ne-bezpečných jistot v hlavě do bezpečí centra hrudi přenesme své vědomí. Pod kůží počátek všeho bytostného, smysluplného a lahodného žití, leží.

foto: Pinterest