Spirit vábničky

a možná také bludičky. 

Jak sám sobě být portálem, bez rekvizit nákladných, se mi psát dneska chce.  Článek otevřený a břitký, místy až prostořeký, na tě tady čeká.

Rozmáhá se tu jisté vábení. Vibrace se zvyšují, vědomí lidstva narůstá a člověk dál a dál se touží posouvat. A k tomu jistých nástrojů , podpůrných a krásných, on lačný je. Ta kulisa, impozantně vzhlížející, rituálu váhu dává a pocity oslavné vyluzuje v nás.

Nemám pochyb  o tom, že svou práci i své místo, všechny ty kamínky zářicí, karty moudra vykládací, bubny, byliny, kakaa i medicíny, s jistou mírou, význam mají. Dokážou náš záměr, v nás sílu v něj i víru, nebývale podpořit. Bodejť by ne. Jsou to bytosti a elementy, jež energií čistou rozsvěcují světlo v nás. Jež o ochranu žádat můžem, svou misi jejich sílou podpořit.

Však buďme v tomhle soucitní a střídmí. 

Třeba takové krystaly, když vezmu v úvahy …  Nádherné vznešené bytosti, jež matka Zem ve svém lůně zrodila, jimž na místě posvátném kolébku sama určila. Mám velké pochybnosti, zda o tom, že do příbytků lidských přes půl světa, za úplatu stěhovat se budou, s nimi někdo hovořil. Ptal jich se člověk chtivý snad? Není to jako sbírat hříbky v lese, své košíky jimi ládovat. I přesto, že ony na pánvičce s vejci nejspíš smažit se budou, podhoubí, ta života náruč, za nimi v lese zůstane. Vcukuletu, zaprší-li, jsou tam zas. Však krystal majestnátný, ten roste stovky let. Ten úctu, klid a respekt, si právem zaslouží. Svou vibrací a krásou on všechny, kdož jej v jeho doma navštíví a spatří, přišel obdařit. A pokud v jeskyni či pod zemí, před sluncem se skrývá, na odiv lidem jej dosud matka neodkryla, nepřišel zatím jeho čas. Chytat divou zvěř a do klecí ji zavírat, kožichy a předložky z ní šít, s lidským masem kšeftovat, ze země drahokamy rvát, v tom nevidím já rozdíl. 

Takhle se žádný šaman, mudrc, mystik, nechová. Ten nejdřív souhlas vyžádá si a s vděčností ryzí, v souladu a s láskou, svůj obřad vykoná.  Leč, jen li nezbytné to je.

Sám člověk je tím portálem, v němž alchymie bytí rodí se i hyne. On je tím, jehož srdcem láska, život, světlo proudí. A tak nezoufej, když tvá kapsa prázdná je. Když na šutr nákladný či na mísu křišťálovou ti z gáže peníz nezbývá. Ruku na srdce, ač krásné, jsou to jen rekvizity, jež za tebe tu práci neudělaj. A že bez nich nepůjde to, prosím, nevěř nikomu. 

Dokud jen na oltáři ony budou stát, nestane se nic. Jen prach usedlý z nich budeš utírat. Až sám se/sebe v kameni, vodě, stéblu spatříš, až jimi sám se staneš, svůj dech s dechem Universa sladíš, až pak jsi doma. Jen tvá duše, srdce životu otevřené a tvá přítomnost, tě k pravdě posunou.

Když ke tvým nohám snese se pírko ptačí, o oblázek zakopneš či ořišek ti cvrnkne do nosu, ony poselství ti nesou a jsou tvé. Když ze studánky křišťálové si do džbánku vody nabereš, zlobit se na tě nebude. To jsou opravdové dary a za ty ne penězi, leč úctou, vděčností a láskou se platí. 

Děkuji tobě, kdož  nad tím se zamyslíš.

Jsem Grey Poetess. Kreativní duše, neúnavná o životě básnířka a pisatelka, designérka nejen šatů s půvabem, ikigai kouč a wabi sabi lover. Krásou uzdravuji svět.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Kategorie
  • třináctého dne – newsletter od grey poetess
  • na facebook tudy
  • Nejnovější články