Že peříčko život není, já často slýchala. A že nikdo a nic vás ztrát nespasí, je pravda. Někdo do bohaté, však lásky chudé kolébky narodí se, někdo jen o vodě a chleba kůrce živoří. Někdo okovy bolesti a utrpení je k loži připoután, jiný zas kam svou hlavu složí netušíce, se mrazivé noci děsí. Někdo je láskou požehnán a ta pravá mu do života...
Úplněk na dosah a s ním mé přemítání. Už zvykla jsem se si na tu cykličnost. Nedávno můj zrak fotky zářivé upoutaly. Na nich nádherné krystaly majestátní, až oči přecházely, nad nimi tajil se mi dech. Však velkou chybu to celé mělo. Ne v jeskyni čarokrásné, leč ve skladu ten poklad ležel.Jediný pohled stačil a nad svými hodnotami tu teď přemýšlím....
Je tomu bezmála čtyřicet let, co poprvé jsme na sebe okem mrkly. Dvě cizí holky, co zasedly do společné lavice a prořehtaly se spolu čtyřmi lety střední. Břicha nás bolela od smíchu každý den a domů jsme se městem hodiny spolu každý den vlekly.Pak naše cesty však nabraly jiný směr. Já rozhodla se mládí nektar ještě chvíli užívat a světem...
s sebou jistou dávku snahy a dovedností nese.Odmala jasně se nám najevo dává, že být výborní, chvály hodní či alespoň, nu dobrá tedy, dobří, je do života výzbroj. Neb to punc kvality naší má a o šikovnosti nám vlastní není pochyb. Být dostatečným, to politování hodný čin a tak lépe nadějným tu nezaclánět. Však být alespoň v něčem užiteční můžem...
bychom chtěli světem kráčet. A že možné to je, přestože doufaje, ne každý věří.Ten vzorec jistě dobře znáš, v němž s jazykem na vestě přilíplým se honíš jak predátorem štvaná laň, a jen občas v tom minutku k nádechu dáš si. Do sebe hrkneš moka kávy šálek či z žvára tabáku si slastně potáhneš, páč, “Ty vogo, hoňka! ”. Poté pot z čela setřeš a valí...
nejsem, však přesto jsem.I pro mne rok s jarem začíná a zimou končí. Leč čísla tomu nedávám.Už mnohokráte cítila jsem vůni opojnou, viděla akáty kvést. Z těch květů jsem v dětství sladký nektar sála, chytala chrousty, zobala svatojánský chléb. Dodnes tu sladkou šťávu v sobě cítím, to zvláštní na kůži šimrání, když o svobodu bojoval chroust uvězněný v mých dlaních… To zapomenout se...
leží tam v nás.Znáte to. Po dlouhé době vystřelíte z baráku na víkendovou session se “stejně naladěnými lidmi”. Od rána do večera se potkáváte se svou duší, srdcem objímáte všechny kolem sebe, rozpouštíte své emoční bloky, záříte a v lehkosti, jak motýl, se blahem vznášíte. Opojení inspirací a s přesvědčením, že život od teď už jen krásný bude, se domů vracíte.Možná vám...
je vám, mí drazí, pěkný prevít. Takových věcí, co semlelo se, by jednoho, co na konvence potrpí si, do stoky vedlo … Však to už není, bohu dík, můj směr. Hrdinka ovšem nejsem a proces životní že to teda ale byl.Stydět se je lidské. Ten ruměnec, co v tu “pravou chvíli” se na tváři zjeví, ta řitka stažená, touha jak...
Holčička, studentka, dcera, máma, manželka, … Nikdy.Jsem však vzorným příkladem, jak navzdory společenským měřítkům, svůj život k pravdě dovést. Jak tu skořápku ideemi jiných a vlastními strachy zkamenělou, jemně rozbít a jak Popelka svůj oříšek z ní vyloupnout. A o tom bych, synu svému, až na matku svou jednou nervy bude mít, chtěla vyprávět. O tom, jak kdysi jsem jen rozechvělým a křehkým...
není jen se vzdání. Resignace, jež zbraně složit nutí a již marnost provází. Odevzdání je vděčností a vírou prodchnuté. V nový počátek, jenž bez konce by nebyl. Kdy mlhu, v níž se ztrácíme, svým paprskem naděje Slunce potrhá. Slunce, co vzbudí touhu v semínku v nás k němu vzklíčit. Co k růstu jej povzbudí. A pak, i když blesk znovu uděří a deštěm smáčí zem, ono...
Jana Knechtová