Kde se vzalo Ikigai

I k i g a i – na to jsou má slova krátká. Tu mlčet a nechat srdce, i když jinou řečí vládne, by promluvit lépe bylo. Já odradit se ale nedám a zkusím do pár vět vám úvod vpasovat.

I když není to droga měkká ni tvrdá, podlehneš-li pokušení, k jisté závislosti vede. Je to stav. Stav b l a h o b y t í. `A la způsob japonský. Jímž člověk západní je téměř nedotčen. Páč o tom pro samé za “blahem” se pachtění on přemýšlet nemá čas. A o tom co je blaho, mnohdy ani potuchy. Ale že ti Japončíci jsou před námi v lecčems napřed a své trumfy na nás z rukávu už leta sypou, to víme tu už dávno. Slunko jim nad hlavou vychází o trochu dřív a tak i v hlavě se jim dříve rožne. To , že za blahem se pachtit cenu nemá, oni nejlíp ví. A tak věcem dávaj dostatečný čas. Klidně i sto let, jichž bez pilulek zobání, se oni lehce, s myslí jasnou, v těle zdravém, dožívaj. A v čemže, ten japonský pes, je tedy zakopán?

V tom, že odpověď na proč co kdesi uvnitř dřepí, pod zemí, v nebi nehledej. Raději v svém břiše, srdci zapátrej a co na těle tě blaží, si dovol po libosti žít. Čím tvá duše tetelí se, k tobě zkrátka patří a jiné nalhávat si, ti z života kus ukrojí. Žít to Své, nikým a ničím nepopřené, radí to moudré Ikigai. U nás to ale háček mnohdy má. Co jeho je, tu na beton každý neví. A ba co víc, v té západní spletitosti, je rychta se ho dopátrat. A tak se daly moudré hlavy dohromady a vymyslely strategický plán. Jak nám, lidem chvátajícím, přesvědčení neprospěšná, co v hlavě se roztahují, zdárně nahlodat. A k smysluplné akci, jež k radosti nejen ze života vede, nás, k “jistotám” přikované, zvednout ze židle.

Já už svůj zadek odlepila a vydala se na svou misi. Šířit tu nákazu radosti prosté a čisté skrze sebe, však s papírem v ruce, k němuž jsem se vycvičila, dál. Tak přátelé, připravte se. Konvičky na čaj nachystejte, neb kdo by nechtěl blaho žít?

Foto: Pint.