O lehkosti

Jsou témata, v nichž jsem latentní a plochá a do nich se mnou zabředávat je zhola nemožné. Politika a sport (teda ten, kde už “o něco jde”). Hrdě se k pacifismu hlásím a výše zmíněné se mi agresivní až brutální jeví. Vím, cosi to o mé občanské zchátralosti svědčí, ale oni to Bivojové i beze mne zvládnou …

A pak, z pohledu toho, že život je hra, ten nekonečný teátr kolem. V němž už, zdá se, jsou všechny hlavní role rozebrány. A ty vedlejší dychtivě po dalších epizodách prahnou. V kterém i nezbytný kompars našel své místo. Pro nějž, ač není to sice bůhvíco, z toho nakonec něco kápne. A ještě divák, co jen v hledišti sedí a dění pozoruje, co za vstupenku zaplatí a je-li třeba, i zatleská. A pak ten zbytek, co v klidu si jen hybernuje, co v nebi a v přírodě útočiště hledá a na hříbkách svou imunitu načechrává …

Derniéry dočkat už se nemohu, bude-li vůbec nějaká …

Bez rozdílu a souzení, každé bytosti patří můj naprostý respekt i laskavé objetí. Neb svým Ano jakékoliv z těchto rolí za svůj život plnou zodpovědnost přebíráme. A to je odvážný čin.

A tak jak vše bují v nás i v okolním světě, ruku v ruce, bují i ten virtuální svět. V němž mnoho vítězů, však o to více poražených vidím. Svět, jenž chtě nechtě si pozornost mou žádá. Pocity své tu do slov dávám a jen málo z vás je uvidí, natož je bude číst … Je to svět pro mne nemilosrdný. V něm ztrácím se a motám. S ním přátelství se snažím navázat. V něm i v sobě onu lehkost hledám …

Foto: Pint.