Nikdy to nepochopím

Asi. Že některým jiným to málo stačí. Jen tak v mezích normy se sunout, vyhnout se tomu, kde bota je tlačí. V konzervě pohodlí, jež má nejspíš prošlou už lhůtu, se rozkládat a hnít. Hlavně ať moc to nebolí …

Nejsem typ litovací. Ano, připouštím, že tvora bezbranného, jenž do spárů chtíče padne, mi líto je. Leč důsledků činů člověka dospělého, jenž svobodnou vůli má, litovat nikdá nebudu. Čeho však ano, tak promrhaných darů, jimiž život a čas vzácný jsou.

Přijmout to a z povzdálí jen bez soudu pozorovat, mi jde čím dál líp. Snad k tomu respektu dozrát stihnu. Zůstává ve mně však problém malý. Že tu strachu auru společnou i pro mne jiní svým postojem tvoří.

V posledních dnech mi ne zrovna dobře bylo. Vcelku se znám a vím, v čem ono to vězí. “Co když nebudu? Co když už uzrál čas?” mou mysl mi otázky bytostné hlodaly. Ne ze smrti strach, však že svůj sen vesmírný nestihnu si naplnit, mi obava přišla.

“Ještě prosím ne!”. Vím, že v přirozeném toku života, jenž bez zásahů umělých plyne, jsou věci dány. Že k čemu jsme se kdysi zavázali, pravdou se stává, neřku-li, od počátku už jí je. Leč na ten nektar vůkol prostupujíc, tu šťávu hořkou i sladkou, neskutečný apetit já stále mám. Na hranici mnoha či mála balancovat, limity v sobě, jež jiný podsunul mi, s odvahou překračovat, na Zemi i v jemné matérii být,  je vám, panečku, jízda.

A i když na své hvězdné doma se já těším … “Ještě prosím ne!”

A pokud cítíš, že chceš víc, leč nevíš jak na to, koukni sem (klik)