Iluzí lapená

Kladu důraz. Na to přirozené, surové a strukturální, co Země ve svém lůně rodí. A tuším, že tento můj jasný rys přehlédnout se snad ani nedá. Příroda nejvíc.Však v mírné formě schyzofrenní, vyskytují se u mne i k jistému městskému nešvaru a druhu povalečství sklony. Přiznávám. Jsem kavárenský typ. A asi jako každý už, i já na Bali byla. A jakási iluze lehkosti si mne tam polapila. Že k smysluplné “v kavárně práci” je svítivého jabka, coby lapače nápadů a inspirace, třeba. Hož si na svém stolku rozložíte, před vámi fair trade kávička a vzpruhy plný fresh přistanou a krok ku světu byznisu je zdárně učiněn. (made by me). A tou iluzí lapená, jak malá holčička jsem po svém jabku také zatoužila. A rozhodla se své ukřičené roztoužené já utišit. Ke kompjůtru zasedla, své virtuální zlaťáky do klína jinému překutálela a pak už jen svižného kurýra začala na zápraží vyhlížet. K nejapným poznámkám svého syna o nesouladu výkonu a sumy nekřesťanské nebylo přihlédnuto a já svůj nakousnutý stříbrný plod si doma nedočkavě rozbalila. Do teď mi to ten harantneodpustil. Jediné jabko, co dle něj má váhu, je to rozkrájené na talíři přímo pod nosem.A aby ta iluze důležitosti do výšin vyzdvižena byla a já si nepřehlédnutelnost zajistila, kostým jsem si k svému “činorodí” pořídila. Lněný, solidní, co lokty má vyztužené, neb při práci se o ně člověk občas opřít musí. A teď už snad jen ta kavárna… Chybí. A když není, vysním si ji, což? S malým stolečkem v tichém růžku … Prostor, nad nímž mocný a svobodný spirit visí, kde otisk lidkých příběhů je byť i jen v kávové lžičce zachycen. Kde inspiraci v mluvě hledat není třeba. Prostor každou v míru bytost vítající. I tu s hvězdou na kabátku. Kde žádný dokument či kód nezbytností není. Protože čistá mysl a otevřené srdce se na první pohled pozná. A to zdraví značí. Bezpečný přístav milých duší.Mé tvůrčí kvantové pole praská a tím zjevným se stává, že ke zhmotnění už jen krůček chybí. Těšit se nepřestávám.Zn. lněný kostým, jedné značky, dosud v davu neprofláklé.