Svým smutkům

za mnohé vděčím. Bez nich bych nenapsala nejspíš ani řádku. 

Není to beznaděj, lítost či pocit zmaru. Ale zvláštní druh něžné melancholie, jež mne po celý život provází. Není k ní žádné příčiny zjevné. Naopak. Vděčnost za každou chvíli tady tvoří mou pěnu dnů. Často se slzy štěstí po mé tváři, zničehonic, kutálí …

Ne, opravdu nejsem křehotinka. Ni jinak citově  labilní či ženka v postojích přelétavá. Věrná si sobě jsem a když na to přijde, i silná jak skála. V tom už mne život si prověřil.

Podzim mi přivál spoustu požehnaných o samotě chvil. Kdy z dětství  vzpomínky v srdci ukryté v zapomnění  vrátily se, a až na dřeň mi daly tu bytůstku v sobě procítit. Přišlo to jako z nebe dar.

Tam mnohé z lidských pro malichernost se trmácení pro mne, navěky, smysl ztratilo. I poslední z okovů  k jinému připoutání jakoby kovář bodrý rozetnul. 

A tak přišel i den, kdy své smutky jsem s láskou obejmula. Jsou hluboké, jsou krásné a dnes už i vím odkud pramení. Není to zklamání, vina či  člověka trápení , leč po skutečném domově touha toulavé duše prostá.

Ta melancholie, již teď už vědomě v sobě nosím, ke mně patří a léčit se z ní nehodlám. Je čistá a ryzí. Je nevinná. Bez ní Já bych nebyla.

Jen pošetilec a hazardní hráč by svou múzu pro radost falešnou na oltář dal …