Stud

je vám, mí drazí, pěkný prevít. Takových věcí, co semlelo se, by jednoho, co na konvence potrpí si, do stoky vedlo … Však to už není, bohu dík, můj směr. Hrdinka ovšem nejsem a proces životní že to teda ale byl.Stydět se je lidské. Ten ruměnec, co v tu “pravou chvíli” se na tváři zjeví, ta řitka stažená, touha jak mlha vypařit se ze světa dění a upadnout v zapomnění. Ten trapný pocit, jenž umění přežít je. A s ním ta všetečná a hloupá otázka “Co si o mně (ten, ta, to, tito či tamti) pomyslí?” , jež do role oběti nás staví. Když nejméně se to hodí, když čechráme své peří a zapůsobit v sobě touhu máme, přípravám a péči času kopy dáme a iluzím svým, jež happyendy před oči nám hází, chtě nechtě podléháme. A navíc, karty přece nelžou … se to stane.Ano, naše přání vyslyšeno bylo, jen ten scénář se jak slizký had z rukou vymyká, kamera záběry, nízké a nechtěné, zachycuje, mikrofon ploché a lechtivé hlasy snímá a do národa paměti “brakový” film se vrývá … A kdo s tím má jako žít? Do ulic nos svůj, s tou hanbou, vystrčit?Nikdy mi výstupy ze zóny komfortní nebyly cizí. A cejch rebela jsem si od školy v sobě nesla. Nebylo to však ego, co po výjimečnosti přes průsery lačnilo a prahlo.. Jen zvláštní svrbění a volání uvnitř, že tomu co ne mi blízké podmanit se, by mého já prohrou bylo. Že co jiný ode mne čeká a žádá, jen do jisté míry i mé, jestli vůbec, je. A jen chabě kývnout, to by jeden na sobě zpronevěru páchal.A tak na mysl mi teď stále chodí… Co když právě ta fópá zatracená, ty chvilky do němoty vedoucí, ta naprázdno suchá polknutí, … co když právě ony, mi svět rozsvěcí? Co když ony jsou těmi, co k srdcím, co za hřích i ctnost mi stojí, mne přibližují? K těm, co život opravdový, žít se mnou připraveni jsou… Ty malé přešlapy, okamžiky maličké a pošetilé, když dohrabem se k poznání, z nichž smysl pro nás plyne, s humorem za vlastní přijmout je úlevné a lásky plné, přec. ♡A tak sama sebe objímám, s drzým úsměvem vzhůru svou tvář obracím a z plna hrdla, jako lvice, řvu: “Co tam máš pro mne, Vesmíre, dál?”.