Soucit versus pocit viny

Téma, jež navýsost je aktuální a k prasknutí napětí je na sto honů cítit. Je na místě ta vlna empatie, soucit, jenž k jinému v svém srdci mám. A sama za sebe tu prosím, ať i sobě onen soucit dám. Ve světe válčí se a krev nevinných je prolévána. Už po věky věků, každý den. Moci chtiví psychopaté, jež špínu maj za nehty svými , tu byli, jsou a budou. Dokud jim my, lidé, z ruky zobat budem a v sílu vlastní věřit nezačneme.

Teď možná ale proto, že nám za humny se děje, se nás to více dotýká. Z východu dalekého bolest, lidské strádání a utrpení, jež zdály se tak vzdálené, k nám přistoupily blíž. A to nám city drásá, v nitru nás to hlodá a zraku neštěstí se nám tu vystavuje.

Tak stojím tu a přemítám, co mé je a co už není. Jak projevit své lidství, kde ruku k dílu přiložit? A pak je tu i druhá strana mince. Jak nemít pocit viny, když v dané chvíli, mám touhu z života se radovat? Tohle si za zlé dávat nechci. Na škále emocí se vina na samém dnu drží a z ní nic a nikdo mít prospěch nemůže. Pomoc nabízím, kde je v mých silách. Mám to stejně jako vy. Ale z hloubi svého srdce věřím, že jen tam, kde klid a láska spočívá, je z čeho brát a rozdávat.

A tak ten v sobě pocit viny mažu. Na sobě dál hodlám pracovat a své konání a podnikání podněcovat k růstu, navzdory době náročné. Neb jen o to, co je, se můžu podělit. Jen to mi smysl dává.