Osudový život

si volím.

Z rušného města jsem přesídlila tam, kde gekoni dávají dobrou noc. Kde oceán je křišťálový a příroda živelná. A nemohlo se mi dostat lepšího přivítání, než mi drahá Eliška Vaea přichystala. Po mém příjezdu přikvačila na svém skůtru, s psím přítelem u svých nohou, já hupsla do druhé řady a drandily jsem si to na Eli oblíbenou pláž. Další magický sunset do mé sbírky zázraků. To překrásné místo jsme opouštěly za svitu hvězd a srpku Luny, jež oproti zvyklostem se trochu nakřivo tu býti zdá.

Vstávala jsem brzy. Ptáci tu jinak zpívaj. Hlas mají sytější, o oktávu posazený výš. Můj ranní rituál tu zvláštní kouzlo má… Vydala jsem se na pláž, k útesu, jenž mi nyní útočištěm, přilíplou. K té pláži cesta džunglí vede a sama o sobě je pohádková. Do čela a brýlí mi břinkali motýli všech barev, všudypřítomné obří vážky mé kroky provázely, sem tam se kolem nohou šustne plaz. Hmyzu požehnaně, všeh barev a tvarů … Trochu jsem zabloudila. V mém případě, kdy pravá hemisféra hraje prim, nic neobvyklého. Leč ochotný a v okolí jediný balijský muž práce zanechal, ze střechy domu slez a ochotně mne na správnou cestu vzal. Toť mé ranní ikigai. A zda se bojím? Ne, já už vážně nemám čeho.

K té pláži vede, dolů, snad milion schodů. Každý jinak vysoký. Cesta se zdála nekonečná a široko daleko stále sama. Leč, přeci jen. Potkala jsem Tarzana. Měl krásné tělo, nezbytnou kérkou opatřené, šortky se vzorem kůže jaguára, z vlasů dlouhých stékala mu oceánská voda po jeho opálené kůži. Pod paží třímal surf. Podíval se mi do očí, obdařil mne nádherným úsměvem a řekl: “Hi!”. Toť mé druhé ranní, na rovině lidské, ikigai. Na to, že v nohou měl nejmíň tisíc schodů vystoupaných, působil šťastně a svěže.

A pak ta pláž, ta za námahu veškerou vskutku stála. Měla jsem ji celou, celičkou, jen sama pro sebe. Jak by ne. Na skůtru se k ní dojet nedá. A zdá se, že krom mne, tu po svých nikdo nechodí.

Je to tady óbr vibes.

Cestu zpět jsem dala natřikrát. Sem tam došel dech a sem tam horko polilo mne. Však vím, že poprvé, to oříšek vždy nejtvrdší a trénink mistra dělá. Za to pro mé hýždě povadlé, to jasné blaho.

A teď už, před příbytkem svým sedíce, mi tu všecko docvakává. Ptala jsem se duše, co ona na to říká. “Nikdy bych takové dobrodružství od tebe nečekala”, pověděla. A tak, jakkoliv je můj život geograficky, předky či společností předurčený, pro sebe si volím jiný, ten osudový. To období ženy ze všech dosud nejkrásnější, si do dna užít hodlám. Má menopausa je hluboká, šťavnatá. Je mystická.