Oběť

je role dobrovolná, v níž nemálo z nás si rochní.  Archetyp  lehce uchopitelný, nám dobře znám a věrný  … Taková naše jistota.

Tu mnohdy pomoci se nedá, tu lépe kufry zavčas dobré zpakovat. Jinak  scénaře oběti obětí  jednomu býti hrozí. Nikoho nebaví jak na kolovrátku,  dokola ty stejné cizí nářky,  poslouchat. Však, z pole bitevního, ne vždy záhodno hned kvapem utíkat. Někdy  zamyslet nám vyplatí se. Kdo za koho tu svádí boj.  Co to za zlou sílu, jež přináší mi břichabol? Tu nad zlato rada drahá. Však, že  kdos rozhodnul se pro  život, co k vydržení není,  to ne má parketa. Toho význam není,  že nesnesitelným ho musím mít i já. Pokud nás to tedy nebaví … ale to pro publikum jiné než tu písnička, doufám.

Ruku té, jež ven z kola cestu hledá, však upřímně a ráda podávám. Ženě, jež věčně nefňukat a nezoufat si volí. 

Ne, nejsem víla éterická, co do vlasů věnečky si vije a na paloučku tančí bosá. Jsem mentor a kouč, nohama sakra k zemi přilíplými. Leč, ten pocit uvnitř, ten tam, i bez paloučku,  je. Ten překecat se nedá. Páč s duší hádat se by možná rozumné, však zaprděné, bylo. To životní pouť by byla nevalná a úzkoprsá.

To vlákno jemnohmotné, co skrze vše živé i mnou se vine… Jímž celá jsem protkaná, vnímajíc se, sžitá. Má  přirozená cesta mystika.  A že ta možnost pro každou tu, to ze židle mne zvedá. Neb být radostným babincem, láskou obklopená, o tom já vždy snila.  To života je koření a sebelásky čin. 

Ten kouzel pocit v nás se slovy popsat nedá, ten dá se jenom vnímat, žít.  On, ztracené v nás radosti, když  děckem nevinným my byly,  je dokonalým vyslancem.  Čím víc k životu odvážnému bytostí a duší, tím radostnější pro nás bude svět. 

Kterou z cest si, milá,  volíš?  Tvé bytostné proč zvědavost mou pudí. Tak přestaň sedět v koutě. Časem nemrhej a sdílej! K čemu jinému dobrý tu ten net?

Jsem ikigai kouč a body-soul mentor. Do buněk život v ženě probouzet, k omlazení vést, po cestách k duši provázet, je součástí mé mise. Buď další šťastnou v pořadí. Do ženské zóny za mnou vydej.

foto: Patty Maher