Nepálím mosty, samy hoří …

Děje se mi taková zvláštní věc. Point v mém životě. Uvnitř velké Nic. Jen v pravdě spočívání. Odkud nevede jinam než ke svobodě cesta. Každým dnem roste má víra, že právě pro ni jsem si na svět přišla. Že ona je tím, čím naplnit je třeba mou číši. Nepálím mosty, samy hoří… 

A tak jak to v životě bývá, potkáte duše ty pravé v onu chvíli. Děkuji vám, jež víte, za tato pro mne vzácná propojení co mnohá tajemství mi poodkryly.  Za vaši pomoc se ze smluv a slibů dávných vyvázat a ukončit lidská trápení. Jsou věci, jež svým vědomím uchopit nedokážu. Hluboce vryté, čekající, až přijde jejich chvíle a vzpomínka bolestná z nitra se vynoří. Obejmout a nechat jít …

Lidé, jež byli nedílnou součástí mého života po mnoho let, odchází. A nejsou to žádné útěky či náhlá přeseknutí. Vše se děje v klidu a míru, přirozeně. Nastal čas.

Dál stále zůstávám maminkou dvou dětí. Svého syna Tobiase, jenž je pro mne existence Zázraků a nekonečné lásky hmotným důkazem. Žasnu každý den…  A pak je tu má milovaná Grey Poetess. Mé mladší já. Dítko, jež vášeň ve mně probouzí. Dítko vysněné, hýčkané, z čiré lásky k životu zrozené. Sic s růstem si dává načas, kvete do krásy. Jsme spolu stále. Už napořád.

Neptejte se mne, co bude dál. Sama nevím. Jsem jako otevřená kniha, v níž spousta stran je nepopsána. Příběhů, jež byly již dávno započaty, v dobách, kam paměť lidská nedosáhne. Leč na to je tady uvidět ještě nenastal čas … Jen jakési hluboké ticho ve mně mi prozrazuje, že přichází okamžik, pro nějž vše dosavadní bylo jen přípravou. Říkate “Jsi naivka? Jsi snílek? Rozum jsi ztratila?”. Možná. Vím jen jediné. Že si nemůžu pomoct. Právě teď. Mé tělo i srdce se mnou hovoří. A od nich vím, že tak je to správně. Vyslyšet Duše volání.

Do krajiny neznámé vede můj krok. Cestou, jíž sama žehnám.