Lásku žít a lásku sdílet

je pro člověka tou největší odvahou. Jí otevřít se, ne-li oddat, tam nejvíc bariér my máme. A tak si její plnost raděj odpíráme. Neb ta bolest, když opětována ta láska není, nám se životem může pěkně zamíchat.Však vidím to tu stále. Že mnohdy pouhá doměnka je tou, co lásku zabíjí. Že předsudky v nás plamen vášně hasí. Že aniž “ne” je vyřčené, my předem skládáme své zbraně a odvracíme pomyslné zranění .Láska je však silou, pro kterou stojí za to žít. Ta dechberoucí šance se srdcem srdci přiblížit. Svou kůži, jež touhou po doteku hoří, na riskantní trh vzít. A té lásce tělem, ba i duší, vstříc a středem, do náruče jít.Tu strach na místě není, stejně jako otálení. Však neberte vše, co na okénko zaťuká. To může být jen bludičkou, pouhým šálením, co na strunku osamění rozhodlo se zabrnkat. A tam, když podlehnem pokušení, je těžké radu dát. Snad, tu růžovou si jen do vázy či na rty dejte a vyslechněte srdce tvrzení. Své oko třetí si jak egyptský bůh pomazejte, páč ono znalé, co pravda a co mámení. Jen to nejlepší pro sebe si přejte. I kdyby to času kopu mělo stát. K lásce ryzí víru a kuráž nabírejte. Páč do nebe ona s námi nepůjde.Jisté je, že na každého ta pravá tady čeká.

foto: Pinterest