Krev vyživit

Zdravým stylem žití jsem přímo posedlá. Odjakživa. Po ránu naplno z plic dýchám, okny dokořán vzduch svěží do příbytku vítám. Jogu vzorně praktikuji, v meditacích levituji, svíčky vonné zapaluji a masa se, chraň bůh, ani nedotknu. Od ranního kuropění až po dvacátou večerní. A tam má snaha končí. Kdy společnost mi dělá červeného vína sklenka. Jsem to celá, rozporů plná, blíženecká já. A žádná frustrace či osobnosti pochybení mi z toho neplynou. Ba právě naopak. Já nezapíjím žal, leč život oslavuji.

Pár let jsem moudra hromadila. Na univerzitě vyhlášené pražské, východní medicínu jsem se jala studovat. Bylo to náročné a dlouhé, přečtených knih a zkoušek nespočet. A ty knihy k užitku a motivační byly. A z nich poznatek věcný já vzala na zřetel. Při nejlepší vůli, by vzdorovat mu bylo hřích. Že červeného sklenka k duhu dobře dělá. Ač promile v ní alkoholu nepochybná, za léčivo vínko povzneseno jest.

Páč resveratrol, hrdinného rakovině protivníka, ono v sobě má. Sice kapku, ale přece. I ta se počítá. A tak, milí, ze života radujme se. Nechme víno červené, s pokročilým večerem, za sebe bojovat.

Jasně, nemám slinu každý den. Jen pětkrát šestkrát za týden. Však pozor! Ke konzumaci nezřízené, si vyprošuju, tu nabádat vás nemám v plánu. Obvzlášť ženy méně čerstvé, k nimž řadím se i já, tu k popíjení co vede k šťávy vysychání, nechci navádět. To by se ta ženská, jak pouhá slupka z hroznu révy, časem mohla cítit. Grácii sobě i božskému moku, prosím, uchovejme. Leč z jižní Moravy, vinicemi a kvelbenými sklípky protřelá, jsem holka. A tak já leccos, ochotně a ráda, ve jménu původu svého, vydržím.

Poněvadž ty svahy vinohradů, ty krásné a přímo poetické jsou…

P.S. Někdy se divím, že nervy na mě máte. Páč ty příspěvky mé, to páté přes deváté. Ta vína sklenka, zdá se, ta má něco do sebe a nejspíš múzu slova, jak Aladina v lampě, v sobě schovává . A ten jazyk ve mně, ten pak motá se a motá. Tak má slůvka, jako vždycky, berte s úsměvem.

Foto: Pint.