Hojnost podpořit

Úplněk na dosah a s ním mé přemítání. Už zvykla jsem se si na tu cykličnost.

Nedávno můj zrak fotky zářivé upoutaly. Na nich nádherné krystaly majestátní, až oči přecházely, nad nimi tajil se mi dech. Však velkou chybu to celé mělo. Ne v jeskyni čarokrásné, leč ve skladu ten poklad ležel.Jediný pohled stačil a nad svými hodnotami tu teď přemýšlím. Miluju kameny, ať už jsou drahé či úplně “obyčejné”. Mé srdce mezi nimi rozdíl nevidí. Jsou to bytosti živé, jež každým dnem mne provází. A i já pár těch “drahých” doma mám, však svým vývojem, jak vidno, si stále procházím. Nebudu si na svatouška hrát. I já v jistém čase věřit chtěla, že bez krystalů zázračných se blíže k duchu nehnu. A kdo u mne to zná, ten je ani nepřehlédne. Svou sbírku už dál o kusy vzácné rozšiřovat už ale nehodlám. Má úcta k nim už mi to nedovolí.Vidina hory či jeskyně posvátné, místa, jež svým kouzlem a krásou do světa září, mi před očima běží. Dar od matky Země, který s důvěrou v nás, lidské plémě, odkryla. A právě to ono místo předurčené, žádné jiné, je tím portálem, skrz který podpora a síla mezi nebem a zemí, pro nás všechny, proudí. Země, jež zůstat má tu nedotčená.Představa člověka se sekáčkem a pilou v ruce, jenž tam v náklaďáku plném beden dorazí a začne silou ty bytosti od rodiny rvát, ve mně smutky otevírá. Pak je do regálu začne ládovat a cenovkou je, ve svém shopu, označí. Jak on to Zemi vrátí, jen tak mne napadá … Kde člověk právo přisvojit si dary Země vzal?

M A G I C (prý) ♥︎

Kde končí nenasytnost lidská? Kde hledat správnou míru? Lásku k přírodě od po zisku lačnosti rozeznat … Když k nohám se mi kámen skutálí, ráda se pro něj shýbnu. Když na svých toulkách krásné místo objevím, ráda si o malý suvenýr zemičku požádám a do své kapsy vložím. A ano, když po křišťálku či růženínu má duše zatouží, já přání jí splním a ze sbírky vlastní jí pro potěchu kamínek, k srdci přiložím. . Kamínky na svých rukou nosím, na různých místech schovávám, do džbánu s vodou kladu. Však, všeho s mírou, sama sebe prosím.Jedna souvislost mi tu přichází ještě. Pamatuji si na den, v mém životě jak ten dnešní, stejně zásadní. V koloně jsem svým autem se posouvala, když přede mnou auťák s návěsem, na vleku s klecí obrovskou, na odbočce k jatkům blinkr vyhodil. V té kleci desítky bytostí čtyřnohých tísnily se, mezi mříže své rypáčky cpaly a s děsem v očích po vzduchu lapaly. Na smrt, jíž ortel kdosi jiný vyslovil, ty tvory vezli. Od té doby jsem maso nepozřela…Možná pro to mi ty obrazy před oči chodí. Aby mé p r o č tím skutečným bylo.Ať už bytost lidská, čtyřnohá, s ploutví či s křídly, ať už strom, bylina či kámen, každá bytost si úctu zaslouží a s v é m í s t o tu má. Nenabádám nikoho jen pránu dýchat a bez vody či krmě být. Však jak pravím, všeho s mírou.To nejcennější už přeci všichni máme.♡

foto: Pint.