Deník vděčnosti

si nepíšu. I o tom je to lidské zrání. Kdy dokola si připomínat vděk už jeden nemusí. Bo to permanentní stav. A když náhodou si poodběhnu a láteřit na svět a osud dovolím si, sama sobě v mysli po uších si dám a do ranku vděčnosti se vrátím zas. Jistě, ten políček odpustím si, stejně jako ono zbloudění. I za ně vděčná jsem. Jak jinak poznat své gró mít čest? S laskavostí, úctou, vlídná k svému já. Neb jen jeden život v tady a teď byl mi vyměřen a na to trápit se, mí milí, na to času není. Život je pouhým nádechem a výdechem na nekonečné pouti duše. Jak na zrození, tak i na smrt jak na vzácný dar pohlížím. Tak jako první nadechnutí, i ona je okamžikem ze dvou nejvzácnějších, neb jen jednou nám je shůry uděleno právo, ji, v svém bytostném já zakusit. S vděčností svůj život příjímám a s vděčností z něj jednou přeji si i odcházet.Jsem lidská bytost, zrodem i smrtí a životem mezi nimi požehnaná. Za každý na bradě chlup, za každý byť i křivý zub, za každý oblázek v dlani, za každou kapku deště, za každou slzu na mé tváři, za každé srdcem dotknutí, za každý pohled do očí, za každé slovo vyřknuté, za každé “ne” i miluji, za sebe i tebe … Za každé “jsem” jsem neskonale vděčná. Tohle jednou nebude … je mi čím dál více jasné.