Je mi blízké, pro mne autentické. To Luny s hlubokou temnou vodou propojení, dnes adorovat jdu. Zázrakem života. Strážkyní prahu, kde hvězdný prach s mízou a popelem Gaiy se v esenci tajemnou mísí, v celistvá vlákna spřádá. Paprskem mezi nebem a zemí, novému stvoření život vdechujíce. Sílou, jež z jemnosti v lůně se rodí. Moudrostí, jež z pramene intuice, z dělohy, vyvěrá. Řekou nářků i nadějí....
Já byla chtíčem spoutaná,kolem klec, tlustá mříž.Dnes cítím lásku bezbřehou,já sundala ten kříž.
Vztahy nás baví i ničí. Zvláště ty partnerské. V jedněch se láskou roztápíme, jiné nám srdce rvou. Do jedněch ženem se a z jiných utíkáme. Víme to všichni, i když to nepřiznáme. Minus i plus jdou stále dohromady, jablíček pokušení jsou plné sady a trojúhelník v sacred geometry významný je tvar. P r o L á s k u Co na tom, že hřeje tě náruč...
Někdo tu nově příchozí je, někdo už déle se mnou kráčí, někdo pobyl chvíli a šel zas o dům dál, … Cením si návštěvy každé/ho z vás. Děkuji. A protože Grey Poetess už před světem neskrývá se, teď do svého šuplíčku, jenž doposud pro její intimní vyznání příbytkem byl, sáhne. A s nostalgie plným nádechem se s láskou tu a tam o ně s Vámi...
Jen tady na Zemi mohla jsem zakusit, jak sladké je mámino pohlazení, jak něžně laská mé vlásky a přitom studánky štěstí v očích má, jak vřelé je tátovo obejmutí, ba i jak chutná facka či přes zadek přetáhnutí. Jen tady na Zemi mohla jsem cítit své maminky teplo a vůni, v náruči její s pohádkou usínat a své sny nechat ožívat pod zavřenými...
Co lidstvo rádoby světu vládne, a svádí s chtíčem lítý boj, od srdce k srdci láska chladne, ztrácíme v sobě božský zdroj. Člověk by čekal, že moudrost máme, po věky věků střádanou. Proč tedy pro tmu my rozhodli se, sílu v nás nechali vyhasnout? Už není daleko k rozuzlení, už dala jsem vale svému lpění. Co tedy ještě drží mě,svůj krok...
Jana Knechtová