Když svět kolem v utrpení běsní a já si články píšu. Však tím nezavírám oči a nejsem cynikem. I já v sobě soucit mám. Ve svých motlitbách míru a lásky přání každému a všemu posílám. Dělám to tak každý den. Rukovat se ale nechystám.
Když byla jsem dítě, svět zbrojil a válkou nás strašili. Hrozila nám třetí světová. Já noc co noc se pod duchnou strachy třásla, k své mamince se tiskla, a usnout se, utíkat připravena, bála. A když pak v obavách a únavou jsem do spánku upadala, namísto o vílách a jednorožcích mi o dětství v bunkru běžel hlavou sen.
Není to dávno, co o jedné noci, rány a burácení se nesly tmou a nebe blýskalo se. A člověk se, kupodivu, u toho přebujele radoval. Až s paprsky Slunce přišel klid. Tenkrát u nás přestali ptáci zpívat. To ticho bylo mrtvolné.
Bytost strachem spoutaná nabyde přesvědčení, že o svůj život musí bitvy svádět. A tak, krmena bolestí a utrpením, do války sama vstupuje. V zprávách pravdu nehledej. To už dnes přeci víme.
Svoboda bojem získaná do srdce radost nepřináší. Sypejme ptáčkům a dětem svým dopřejme klidného spánku. Jaký ony si svět vysní, takový ho budou mít.
Foto: Pint.