Bytost lidská ke svému proč putující, se občas o sílu opřít musí. V sýru ji však nenajde.
Člověk je od přírody silný tvor. Potíž je však v tom, že sám v tu sílu, úskalími žití vláčen, mnohdy víru ztratil. Ona totiž ta síla se tuze ráda šetří a snahu projevit se nemá, když jednomu nic nechybí. Proč by taky?
Občas vyskytne se. Nějaký ten diskomfort. Takové to v “Už mám toho dost” potácení … . To jen malé varování, že kdesi na příliš dlouho ulpěli jsme, na nás vyskakuje. Místo, odkud odlípnout se máme, ze kterého se hnout by dobré bylo, když s v sobě tlením začít nehodláme. Takový malý vlastní odolnosti test, v němž každému, kdo trénoval a líný makat nebyl, síla vůle postačí a k duhu přijde.
A tak si tam ta síla opravdová v nitru pospává a různě levituje a zhola nikam nespěchá. Jen trpělivě čeká, až přijde její chvíle. A že přijde, na to jed vzít můžem.
A pak člověk sám přesvědčí se, zda chrabrý je jak samuraj či pod osudu tíhou vší na kolena padne. Zda tu sílu, co sloužit má mu, uchopí a v jménu dobra ve svůj prospěch zkrotí, či svůj z vavřínu věnec pomyslný pošle o hlavu dál. Či ve své zkoušce obstojí a s životem se popasuje či zda ruce vzhůru zvedne a “vzdávám se ti” zavolá.
Silní nejspíš nebudem , když prosazovat vehementně budem vůli svou. Ale tehdy, když si sami sobě věrní zůstanem.
Foto: Pint.