Když má máma povila mne, do krajek zavitou mne ke křtu nesla. K jisté církvi přiřazená, pokropená vodou svěcenou, tím skončila má k bohu hříchu-dobra pouť. Bible na poličce jen ta obrázková u nás byla. Jsem náboženským nevzdělancem a v kostele tak nejvýš ruce sepnout svedu. Svaté místo ctím, však neklekám a chóry nezpívám. Bo to ani neumím.
Ale! V něco věřit člověk musí. Šlo to samo, v tom mém ducha prostém žití. Leccos život přivál sám a leccos ze srdce či z mysli na povrch vytanulo. A k tomu v těle “doma” pocit, kde, ať děje se co děje, vítána vždy vřele jsem. Ta přesvědčení byla silná a nebylo již zbytí. Důkazů o posvátnosti bytí, jež mu upsat se svou duší ode mne nečeká, bylo víc než dost. A tak, já konvert udělala a k lásce a vesmíru blíže, “jinam” přeběhla . Bez oficialit a uvítacích rituálů jsem v čisté božství uvěřila. A od té doby provází mne každou nocí, každým dnem. Jím každý mého kousek těla, každý úd je prostoupen.
Já VĚŘÍM. I v to, že bez víry, to člověk je jen napůl člověkem. Neb víra, ta je lidství výsadou.
Foto: Pint.