Kartářkám a vykladačům, hromosvodům shůry “vhledů”, nastal zlatý čas. Což o jediném svědčí. Že chybí nám kus nás.
Někdo své sny pohřbil, někdo víru, jiný lásku ztratil, …. A v tom zoufání si mnohým , na osobu, co kol ní se všechno točí, zbyla otázka. A na tu osobu se karet či kyvadla ptáme a naděje jak ve větru vlajícího stébla, se chytáme. No, lidé milí, v čaro doufající, zklamat vás já nechci. Ale ta osoba, jíž do hlavy natož srdce jen ona ztěží sama vidí, vás z plichty nevyhrabe. A ten karet result nejasný, když na něj příliš svůj fokus dáte, ten časem vám nohy podlomí. On vítr z plachet vezme a sílu vlastní ochromí. Čekajíc a doufajíc se mnohdy načekáte …
Tím ale nechci tu um jasnozřivých zatratit. Často sama svým kartám otázky kladu. Ony krásné jsou a k dialogu hravému je ráda pozývám. Však právě v té HŘE je význam zásadní. Nic víc, nic míň. Špetku pro humor smyslu a nadhledu tomu dejme. Než milou zábavu v tom víc nehledejme.
Tak pečlivě své rádce vybírejte, než za naději peníz směníte. Připouštím, jsou tací, jimiž mistry si je troufám nazývat, však jak zrnek máku v poctivé buchtě kynuté jich je. Raději na svůj poklad, svou intuici spoléhejme. Ta jediná se nemýlí.
Věřím, že zázraky dějí se. Však dějí se uvnitř nás. Nepochybně.