Tělo fyzické, nám shůry přiděleno a chromosomy předurčení vybaveno, jisté znaky nese. A i když je pod sukní či v kalhotách schováváme, kdo pro nás magnetem, stejně neskryjeme. První půlka k plusu a ta druhá k minusu tíhne. A nebýt těch dramat emočních, v nichž tak rádi si libujeme, na světě by to ladné a čisté jak v přírodě bylo. Semtam by někdo jak tetřev zatokal, jiný zas jak jelen parohy by shodil, další jak jeseter se jen vytřel a po proudu plaval dál … no stress. Že plus a minus do sebe lehce zaklapává, to věc jistá a známá. Ale my lidé jsme. A v srdci lidském se občas cosi šprtnout umí a z rovnováhy chtěné nás šmahem vyhodit.
To co tu s dneškem písnu, jen jako postřeh můj ať do světa letí. Radu si dávat tu netroufám. Páč ten, kdo mne zná, by si možná vlasy rval a jiný by se zas smíchy za břicho popadal. Neb s muži vztahy, to pro mne marast též.
Příběhů s koncem “dobrým i špatným” je kolem habaděj. A proto překvapením dolů nepadá mi brada, když odpovědí na otázku témat palčivých, mnohdá partnerské soužití je. U koho pusto prázdno, ten po tulivých večerech na svém gauči prahne. Druhý zas bývalý objekt touhy, co na tom gauči se roztahuje, jak balvan za hrbem vnímá. Jiný v tom po uši lítá a jak měsíček na hnoji září a vůkol se směje. Někdo jak solitér vybral si žít a jiný to na všechny strany hraje. A tak se v tom plácáme a klubko štěstí ne a ne rozmotat.
Netýká se každého, to jasné. Pár vás, co ve svazcích zářivých pobýváte, tu máme. A že v davu ideál možný číhá, podle vás víme. Nadějí v zázraky pro nás jste.
Někdy to všechno za hlavu hodit stačí, aby se pohádka v reál přetavila …
A konečně k pointu toho, co píšu tu nahodile. Možná se mýlím a možná pravdu mám. Jak to kdo uchopí si, v čem pozná se, to na každém, koneckonců, je.
Něco mi tu říká, že co v opačném pólu snažíme se najít, jsou ty nejlepší verze nás. Že za přáním a touhou, jež v nebe vysíláme, jsou ty nejčistší kapky ze studánky nám vlastní. Nad jejíž hladinu když skloníme se, v zrcadle toho, za nímž se honíme, můžeme snadno uvidět. Tak nenechme vodu v ní smutkem si kalit. Dříve či později přijde se poutník vysněný z ní napít. Tak ať voda v ní není slaná. To mohlo by jej odradit. Páč ufňukánci, ti v kursu zrovna nejsou.
♡
Foto: Pint.