Duch v nás

Je tomu bezmála čtyřicet let, co poprvé jsme na sebe okem mrkly. Dvě cizí holky, co zasedly do společné lavice a prořehtaly se spolu čtyřmi lety střední. Břicha nás bolela od smíchu každý den a domů jsme se městem hodiny spolu každý den vlekly.Pak naše cesty však nabraly jiný směr. Já rozhodla se mládí nektar ještě chvíli užívat a světem se dál lehkovážně jen tak poflakovat, zatímco ona poté, co školu s úspěchem opustila, na svůj prst kroužek navléct si playbojem kudrnatým nechala a malého pacholka mu záhy povila. A tak naše životy separátně, běžely po svém dál.A pak, jak jinak než dle plánu duší, my znovu setkaly se a tam, kde rozhovoru přerušena nitka byla, my po letech dalším, už téměř však lanem střípků odžitých, lehce navázaly. A tak rozhovor plyne dál.Zatímco já léta ducha honila, mentorům a učitelům naslouchala, po otázkách duše pídila se a po spirituálním růstu lačná byla, ona svůj obdivuhodný příběh přirozeně a s intuicí tkala. Oči vypleštěné, jež suché zůstat nemohou, já když slyšela jej měla. A i když, seberozvoj ji vždy chladnou zanechal, o žádnou knihu duchovní nosem zavadit nemínila, všechny ty semináře u zadku měla … ona ví. Že duší v těle je, ona pochyb nemá. Nikdy jsem od ní slůvko, jímž litovat by se chtěla, neslyšela. Je to bytost pokorná a za každou chvíli vděčná. Žena silná a moudrá, vedle níž ráda jsem. Ona zůstává, jak říká se, nad věcí a z míry se vyvést jen tak nenechá. Hubu, ano, tu prořízlou sakra má, však srdce velké a laskavé.A to, že řáchlé jak pubošky jsme jak o dekády nazpět stejně, a chechtat se spolu, navzdory testům nelehkým nás stále baví, je ta nejduchovnější cesta, jakou znám.