Dlouze a zvesela

bychom chtěli světem kráčet. A že možné to je, přestože doufaje, ne každý věří.Ten vzorec jistě dobře znáš, v němž s jazykem na vestě přilíplým se honíš jak predátorem štvaná laň, a jen občas v tom minutku k nádechu dáš si. Do sebe hrkneš moka kávy šálek či z žvára tabáku si slastně potáhneš, páč, “Ty vogo, hoňka! ”. Poté pot z čela setřeš a valí se dál. Večer na kanape doma se svalíš a jak klepeš ty špačky, propásneš svůj oblíbený seriál. Možná tě dvojka vínka spasí, jež souzní skvěle s do chipsu chroupnutím, možná šťopičku likérku coby šlaftrunk si dáš. Do duchen se pak překulíš, na polštář kapku levandule kápneš, okno dokořán a nocí, taknějak po svém, jak dřevo řezáním či s divým snem si projdeš, či jen jak mátoha celou ji probdíš. Ráno pytle pod očima vzhůru povytáhneš, přischlou řasu z oka odlepíš, vydloubneš lojd a ve sprše vzpruhu tělu dáš . A jasně, kopneš tam, s mlékem či bez, svůj první šálek kávy. Věčné AŽ jednou … ti v hlavě ustavičně zvoní a tak běží ten život dál ….Však dá se i přepnout. Z módu času, jenž chronos ↑↑↑ je zván a jenž všichni dobře známe, do módu kairos, což nastavení souladné. V tom život nikoliv v chaosu, ale ve vesmírném řádu plyne. V tom puzlík jeden za druhým se do úchvatného obrazu přirozeně skládá. A bytost lidská, jež jako jediná onomu řádu odolává, neb že v rukou svých opratě ke všemu má je přesvědčena, se božínku milý, jak štěně vzteklé, jež s pohlazením pochopí, že ocas svůj nedohoní, zklidní. A tudy cesta k šťastnému žití, bez úsilí a vůči dění resistence, vede. K životu lahodnému a půvabnému, jenž svou délkou ten uštvaný předčí. Neb on v pohodě a s vírou v sebe na vlně lásky běží. Tam necítí se jeden ohrožen a svým sevřením si z daru času, jenž každému je tady vyměřen, beze smyslu nekrájí. A i kdyby v knize naší skon brzký nám byl předurčen, ze smrti strach v něm není, neb i ona darem vzácným je.

I ♡ ikigai.