Nebyla jsem vzorná

Holčička, studentka, dcera, máma, manželka, … Nikdy.Jsem však vzorným příkladem, jak navzdory společenským měřítkům, svůj život k pravdě dovést. Jak tu skořápku ideemi jiných a vlastními strachy zkamenělou, jemně rozbít a jak Popelka svůj oříšek z ní vyloupnout. A o tom bych, synu svému, až na matku svou jednou nervy bude mít, chtěla vyprávět. O tom, jak kdysi jsem jen rozechvělým a křehkým stéblem byla. Jak nechala si kdeco nakukat. Ač už velká, kráčela jsem světem nedospělá a jak včela medonosná, jen krásou prchavou já k sobě trubce vábila. Pozlátkem světa lapená , do říše nezdarů se slepě řítila. Však každému, kdož v cestu mi vstoupil a plány zkřížil, jenž v srdci zanechal mi šrám, patří můj nehynoucí dík. Ta bytost, klamy a bolestmi do čisté lásky tesaná, mi za to stojí.A tak ne ten, kdož hledá a od sebe míří prstem svým. Však už jen ten, kdo sám v sebe věří, kdo nebojí se život svůj dát v šanc, kdo v síle své si stojí a tu hru pozemskou i sebe nebere si příliš vážně. Ten, jenž smíchy rád za břicho popadá se. Ten, jenž oč stojí neváhá si říct, co rukávy si vykasá a za činy své hrdě postaví se, vedle mne místo má. I kdybych už jen sama to tu měla doklepat, už neslevím. Toho třeba mi není, z toho doktorát už mám. Za šaty s vlečkou stříbrem vyšívané, kočár či zlatý střevíček, s bazénem palác výstavní, svou duši nevyměním. To truhla pokladů už pro mne není. Tím jsem si jistá.Jen tak život, nikým a ničím nepopřený, do bytostné krásy jak růže, i přes své trny, může kvést.