I hnidopichem protivným

občas umím být. Když v oči mi cos bije, do toho já nerýpat, to v mém případě nedostižný cíl, to velké sebezapření. Jsem ješita a zpochybňovač věčný.

Zase se mi to stalo. Že kdos bohyní mne zove. Leč s trochou nadsázky, ve vztahu k mé maličkosti, to označení pejorativní a nepokorné.  Do této kategorie já nespadám a pravdu říct, o Venuše či Afrodity šat, ani nestojím. Upřímně, sama jsem ještě nikdy, za celý svůj život, žádnou živou, v těle lidském bohyni, nepotkala. Leč těch, co za ni pokládaj se, těch ovšem nespočet.

Ano, baví mne si o nich číst v dávných mytologiích. Páč to skvosty kulturní, co myšlenek k inspiraci kupu v sobě maj. Ano, baví mne se na esenci, poselství, jež v sobě nesou, ve svém nitru naladit. Ano, baví mne tam uvnitř snít si a s představami hrát. A pak, ještě k tomu, vám  báchorky o tom psát. Ale to vy tu už na mne zvyklí …

Faktem ovšem zůstává, že věřím, že tu jsou. Vnímám je i cítím, je o podporu žádám s vírou nezlomnou. Však prsa, zadky, boky, ty mý holky nemaj. Svý nohy, pod červenou sukní, před světem neskrývaj. Ony jinde odráží svou dokonalou krásu. V zlatém řezu, jenž promítá se v květu růže, v pěně mořské, v kapce rosy, v Luně, jíž plný svit mi spánku nedopřeje, … tam všude ony jsou. A tou největší Bohyní, tou mi sama matka Zem, jež boží silou přírody, životu a změnám vládne s přehledem. Před ní skláním já se s úctou, s velkým respektem. Že já tady běhat můžu, v těle člověčím, to největší je od ní pro mne dar.

A tak, usmířit si vás, co v sobě bohyni našly byste rády, už hledat přestaňte. Dary milovat a lásku navzájem svou sdílet každá oplýváme. Bez honění se za přeludy, svou bytostnou přirozenou krásu, pěstujme si dál. 

Všechny jsme příroda. A nebo snad ne?