Pod pokličkou

Když mi bylo čtyřicet, byla jsem mámou andílka maličkého, co vlásky měl jak zlaté prstýnky. Měla jsem muže, jenž po mém boku stál, věrného psího přítele se srstí stříbrnou, mámu a tátu, zdravé a činorodé, při ruce. Žili jsme v krásném novém domě uprostřed krásné zahrady. Šťastně a pospolu.

Já, netušíc na jak náročné dekády prahu stojím, si tenkrát jako nikdy krásná, naplněná a úspěšná připadala. Leč každý dobrý příběh svá úskalí, zápletky a zastavení má. To cesta k smyslu života.

Že blýskavá se iluze to byla, jen v mé hlavě vysněná, záhy vyšlo najevo. Těch deset let, jež z hlavy do těla a srdce putovat mne přinutilo, bylo klíčových. Deset let, jež na království ženy, ten život každou buňkou naplněný, bylo důležitou připravou.

Však v tomhle nejsem žádnou výjimkou. Leč ta čtyřicítka, pro každou zralou ženskou, je páskou startovní. Tam pod kůží, v propasti snů a tužeb hloubi, se toho mraky odehrává. To dobré v potaz vzít.

Tak stojíš-li na prahu dekády páté, k srdci si radu, již nežádalas, má drahá vem. Jak zalévat svou zahradu vnitřní tu desítku let budeš, tak ona bude potom kvést. Ono totiž dříve, než jeví se, to začíná.