Po výjimečnosti touha

je skryta uvnitř nás. Bez ní jak bez ceny si často připadáme. A není divu, v tom společenství, co z komára tu vola dělá, k o nule vlastním přesvědčením, jenom pomáháme.

A přitom, nádech-výdech, jednoho sama existence jej už výjimečným činí. Každý má hlavu jinak šišatou. Někoho jak plůtek děravý a křivý a jiného běloskvoucí zdobí chrup. Někdo má tvář pihovatou, jiný jako z alabastru tvářičkou se pyšní, …

Solitérem, tím každý se rodí, s do celku nutnou výbavou. V tom orchestru tvoření, v tom každý má svůj tón. A jen s nástrojem nám vlastním, to symfonie ladná může být.

I kdyby slova námi vyřčená by byla na chlup stejná, vibrace nám vlastní, jejich tónina či barva, je to, co hovoří. A že nevyzní to stejně, to přece všichni dobře víme. Někdo má hubu plnou medu, však pod povrchem podlý je. Někdo má hubu plnou jedu a přitom to jen pes, co nekouše.

Ani jeden, na celičkém světě, tu není ničí kopie. Ni na laťce nejvyšší, hodné hvězdy hollywoodské. Pocit uvnitř nás, ten unikátem bude vždy. Hrejme sami za sebe. Všichni pospolu.

Kolik srdcí, tolik duší. Tolik exemplářů výjimečných.

Jen být sám k sobě pravdivý. Pravdu nezpochybní nic. V tom každého unikát a k profláklé sebelásce cesta. Nehledejme na sobě, co vylepšit se dá, spíš uvnitř zapátrejme a na tu správnou strunku, na tu zabrnkejme.