Jak bába slepá

možná navždy budu. Kdysi jsem se v prsa bila. Rozhodnutím svůj potenciál nejvyšší objevit a žít, jsem každým coulem chtěla, a tím své ego krmila.  A že nebyla já líná,  za ním si své triko, kde dalo se, honila. 

Že bychom chtít objevit ho měli, to logická věc. Však jářku, často netušíce, v čem on skrytý je, tu na slepou bábu si jak děti hrajeme. Někdo, v svém důležitém majestátu, jej denodenně spatřuje. Jiný, vyšší úrovně politikem či své doby celebritou veřejnou, se stává. Někdo statkem hmotným či korunou ušudlenou, své sebe potvrzení, na odiv všem vyzvedává. Jiný, ve spod kalhot žlázách, si myslí, že ho má.  A tak by to, kolem a zas kolem, mohlo jít.

A já vám, k svému aha nezměrnému, v prostém všedním ránu, kdy není z čeho brát, jednoho dne dospěla. Že ten potenciál nejvyšší, jenž lidská bytost v sobě má, je schopnost téměř nadlidská, ba přímo světelná. Že on skrytý tam, kde naše touhy mizí. Kde dávám život v šanc a jen v prázdnotě ryzí, se úlevné to se vším svolení, pak samo tiše dostaví. Ve chvíli, kdy ambic žádných není, pouštím vším své sevření a lpění. Tu není už zapomnění, leč jen v nahotě bytost čistá, lásce oddaná. 

Každý si  jej zakusí, jednou v sobě navnímá. To když na své jole, z přístavu pozemského, se na druhý břeh vydá. Tu jak neviňátko boží se silou v sobě nezměrnou, sebe obraz zářivý, on na hladině zří. Páč ten potenciál, tvoru chůze vzpřímené, v samém srdci zapeklitě dřímá. Ne za diplomy a doktoráty, leč ve schopnosti, bez pocitu ztráty, svou OSOBNOST odevzdat, on tkví.

A jak si tu v tom iluzorním klídku polehávám, všem na vědomost dávám, že i pro mne to jak prase těžké je.