Sardypoint I.

Před pár hodinami jsem se vrátila z krátké průzkumné cesty po Sardinii. A pár uvědomění bych tu s vámi ráda sdílela.

Sardinie je jednou z pěti tzv. Blue zones – zmapovaných míst planety, kde se lidé zde žijící těší dlouhověkosti a radostnému žití navzdory pokročilému věku. Mít na křížku sto let a neztrácet úsměv na tváři zde není nic výjimečného.

A tak, tiše pozorujíc ve stínu staré olivy to roztomilé staroušků švitoření, mi v tu chvíli spočinout a “učit se” smysluplné přišlo. Jejich těla už byla vetchá, avšak stále vitální a pružná. Tvář samá vráska, záhyb, ba i skvrn  coby od sluníčka stopy políbení, jejich kůže plná byla. Zdobily je vlasy stříbrné, celí větrem i sluncem ošlehaní, mozoly na rukou a za nehty špína o lidské práci mnohé prozradily… A přesto, ti lidé, byli stále činorodí, důstojní a krásní. Vznešenost a  moudrost provázely jejich každý krok. V každém gestu já citila nadhled a k životu pokoru a úctu. V lidském měřítku, tohle je pro mne opravdové wabi sabi. Jistá omšelost a stáří, jež svůj půvab neztrácí. Nevyhnutným bolestem a ztrátám, jež pozemskou cestu doprovází, navzdory.

A ti lidé, našli si na sebe čas. Vesele rukama i tělem máchajíce, jeden druhého dotekem často obdařili. A přesto, že mnohdy zuby by jeden na pár prstech spočítal, jejich úsměv byl podmanivý. Jak nad mořem křik racka chechtavého, se jejich smích do dálky rozléhal. Byli radostní a šťastní. A co nejvíc, ta jiskra v oku, jež vášní pro život a vděčností za něj neutuchá, je pro mne to pravé ikigai. Pocit, že život smysl v každém okamžiku má. To je to, kam bychom my, lidé, měli směřovat.

Já říkám ANO. A co vy?

foto: Pinterest