Muška skoro zlatá

Vyrostla jsem v době, kdy i na základní potřeby musel jeden ve frontě si stát. Kdy celebritou největší byl Přemek Podlaha a kdo kutilem byl, měl na Zemi ráj. A přesto, že Béďu Trávníčka jsem doma nikdá neměla, já byla věčně zamilovaná a šťastná.

Dnes hrne se info na nás ze všech stran. Od proroctví oprášených, jež co slibují se zaručeně také plní po až zprávy novodobé, v nichž mnohdy pravdu pohledej. Však stále je víc těch, co s úderem sedmé sednou ke své bedně si masáž hlavy dát. Aby přehled byl a do diskusí společenských mohli vplout a vstupovat … Myslím, takhle lidé, dlouhodobě šťastní, nikdy nebudou. Sic neznám jména panduláků, jež si nevolím, leč vše co potřebuji, přichází mi, i přes mé závoje a clony, v pravý čas.

A tak si to své štěstí, tu mušku jenom zlatou, dávám každý den. Té rošády být svědkem, mi přišlo závdavkem. Čím absurdita větší, tím jasnější můj směr.

Tuhou zimu prý před dveřmi máme. Na ni lépe dopředu se připravit. Tak z ovčího rouna někdo fusakle si teplé plete, jiný s Wimhofem je kamarád, jiný skříňku plnou zásob destilátů má… Někdo pro teplo do země se vrtá, jiný slunce louče na své střeše chytá. Úsporné řešení se hledá.

Jsme národ vynalézavý a zákony obcházivý. On jistě filuta se najde, jenž ňáký šizunk vymyslí. Není se tu čeho bát. Člověk na to kapacitu má. My nezmrznem.