I já, stejně jako ty, jsem údolím temným musela si projít. V jednom dnu  žárem marnosti spalována, v jiném dnu ve vlastních slzách se já topila.

Však paprsky slunce šimrající mne na mé tváři, očistné kapky deště mé tělo skrápějící, nesly své pro mne poselství. Že pro mne život ještě nekončí, že dalším dnem, kdy mohu vnímat krásu světa, bylo mi, navzdory osudu, požehnáno.

Není to pocit prohry či zmaru, s nímž večer, přes všechna trápení, uléhám a nedá mi spát. Ale vědomí si výjimečné chvíle, v jejíž pomíjivosti bohatství a dar života spatřím.

Není to nepřítel, jenž v mém těle zdraví nahlodává a nohy mi podlamuje. Není to stvůra, jež dech můj zastavuje a o sílu mne okrádá. To jen v to, že překážkám je třeba odolat, jsme kdysi uvěřili. A ten odpor v hloubi nás jen další hradby staví.

Každým pórem, každou buňkou svého těla, srdcem i myslí se životu otevírám. Zodpovědnosti za ono tvoření, za každý svůj krok se nezříkám a vše, co je možné, s odvahou sobě vlastní, ochutnat jdu. Neb  přítomnost všemi smysly uchopená, radost i láska jsou mou podstatou, bytostným právem mým i tvým.  A k cestě společné i tebe zvu. Buď tvůrkyní, jež do záře dechberoucí svůj diamant brousí. Být u toho mi bude ctí.

Každou část sebe, hlavu i srdce,  dala jsem dohromady a unikátní cestu jsem pro tebe, ženo důstojná a vzácná, připravila.

Jsem v tom celá. 

Pokračuj tudy - klik