Iluzí lapená

Kladu důraz. Na to přirozené, surové a strukturální, co Země ve svém lůně rodí. A tuším, že tento můj jasný rys přehlédnout se snad ani nedá. Příroda nejvíc.

Však v mírné formě schyzofrenní, vyskytují se u mne i k jistému městskému nešvaru a druhu povalečství sklony. Přiznávám. Jsem kavárenský typ.

A asi jako každý už, i já na Bali byla. A jakási iluze lehkosti si mne tam polapila. Že k smysluplné “v kavárně práci” je svítivého jabka, coby lapače nápadů a inspirace, třeba. Hož si na svém stolku rozložíte, před vámi fair trade kávička a vzpruhy plný fresh přistanou a krok ku světu byznisu je zdárně učiněn. (made by me).

A tou iluzí lapená, jak malá holčička jsem po svém jabku také zatoužila. A rozhodla se své ukřičené roztoužené já utišit. Ke kompjůtru zasedla, své virtuální zlaťáky do klína jinému překutálela a pak už jen svižného kurýra začala na zápraží vyhlížet. K nejapným poznámkám svého syna o nesouladu výkonu a sumy nekřesťanské nebylo přihlédnuto a já svůj nakousnutý stříbrný plod si doma nedočkavě rozbalila. Do teď mi to ten harant♡ neodpustil. Jediné jabko, co dle něj má váhu, je to rozkrájené na talíři přímo pod nosem.

A aby ta iluze důležitosti do výšin vyzdvižena byla a já si nepřehlédnutelnost zajistila, kostým jsem si k svému “činorodí” pořídila. Lněný, solidní, co lokty má vyztužené, neb při práci se o ně člověk občas opřít musí.

A teď už snad jen ta kavárna… Chybí. A když není, vysním si ji, což? S malým stolečkem v tichém růžku … Prostor, nad nímž mocný a svobodný spirit visí, kde otisk lidkých příběhů je byť i jen v kávové lžičce zachycen. Kde inspiraci v mluvě hledat není třeba. Prostor každou v míru bytost vítající. I tu s hvězdou na kabátku. Kde žádný dokument či kód nezbytností není. Protože čistá mysl a otevřené srdce se na první pohled pozná. A to zdraví značí. Bezpečný přístav milých duší.

Mé tvůrčí kvantové pole praská a tím zjevným se stává, že ke zhmotnění už jen krůček chybí. Těšit se nepřestávám.Zn. lněný kostým, jedné značky, dosud v davu neprofláklé.