O těle lidském

Tělo je boží lásky dar. Bytostně nevyhnutelný. Neb až poté, co jej obdržíme, stáváme se člověkem. Dar výjimečný, co unikátní kódy v sobě nese a stopy věků, kam lidská paměť nedosáhne.

Z mnoha úhlů na ten dar je námi pohlíženo. Anatom jak matriošku na kostru, útroby, svaly a tkáně jej rozloží. Terapeut duše v emočním těle se vrtá. Patolog řízne a často zpuztošenou měsíční krajinou se brodí.

A někdy o těle jako i o schránce hovoříme. Avšak z té jemnocitné, s níž porodní cesty opustíme, se postupem času ulita stává, v níž své obavy a zranitelnost před světem, jenž “ublížit” chce nám, schováváme.

Tělo jako duše chrám. Často slýcháváme. Jen dočasný, já dodávám.

Čím je mi tedy tělo mé? Nástrojem pravdy, mí milí. Skladištěm pocitů bytostných. Jen skrze něj mohu krásu vidět a vnímat. Jen skrze něj mohu krásu žít. Krásu, jež mi je stavem bytí. Již ve všem, v sobě, v tobě nacházím.

Tak prosté to je…