z nás lidi dělá.A přesto nepohodlí vyvolává v nás. My před bolestí učili se horempádem utíkat a kol srdce svého, my pancíř, jenž šrámům z lásky odolá, těžký ukuly. To není jen jedné či jednoho tu dílem. To my po svých mamkách, tetách, ba i mužích bohuvěrných, jak pihy či vlasy rusé, zdědili. Ale to, že city vládnem a dotkne se nás ledacos, to člověka je rys. Leč když duše zavelí a vyzve k svému růstu, tu jiné cesty, než odložit svá kopí a to brnění letité v sobě povolit, není. Skrz spadený štít helmice, co pravdu oku skrývá, se z místa nepohnem. Skrz košili drátěnou, co srdce obepíná, se jiného my nikdy nedotknem. Zranitelnost dovolit si, to odvážný, však smysluplný čin.Tak sundejme to železo a pojďme lásce vstříc. Nikdy na to nebyl lepší čas.
foto: Pinterest