Svítit budu pak

Možná nejsem žádný extra grandiózní kouč, co návod jak na kupu prachů podhodí ti. Jsem duše věčně tápající, duše bloudivá. Však těch cest už míle prošlapané mám. Chvílemi jasnozřivá a jindá totálně slepá jsem byla. Semtam jsem čelem do zdi narazila, někdy pod pilířem světla seděla a nic než tmu pod ním zřela. A v té tmě bloudíce, jsem mnohému na lep sedla a do songů ohraných jsem dokola já bředla. Že mělo to svůj důvod a času to mraky stálo, to bezpochyb. Tím s dneškem jsem si jistá a patřičný závěr já z toho vyvodila. Že není řešení na beznaděj či splín, v pod kůži hloubi zažraný, to už dnes nikomu ni s navijákem nespolknu. 

Tak ty, kdož pár kroků za mnou se trousíš a vracet na začátek už otravným ti je, šanci bych tu, pro tě, měla.  V mé společnosti se mnou řehtat se, pobrekávat ba i pořvat úlevně si můžeš. Jsem ženská seriózní a jak do vrby u rybníka můžeš mi vše vyplkat. A já pak, hezky srozumitelně, nepoeticky a věcně, ti strategii do budoucna, tu tajenku zapeklitou, vyluštit  pomůžu. Ať životem to protloukání ňáký smysl má.

Ale pozor. Přesto, jak na chytrou si tu hraju, ještě nejmíň stokrát, já sama uslyším mé AU. Páč občas do hovna ještě šlápnu. To o jediném značí, že furt jsem, tak jako ty, z masa – z kostí, člověkem. Svítit budu až pak …